30. prosince.
11:11.
Ticho.
Slunce svítí, dláždí cestu do nebe. Je to tak. Otevírám okno.
Před jedenáctou jsem odešla, že si rychle něco vyřídím v práci. Bála jsem se. že je to naposled. Proto jsem přišla ráno dřív. Všechno, všechno jsem jí řekla. Spala, ale určitě rozuměla. Pak přišel táta, byli jsme tam oba. Odcházím tak na hodinu, maximálně. Za čtvrt hodiny na Plzeňský telefon. Otáčím auto a vracím se na Strahov.
Nehrklo ve mně, nebrečím. Teď ještě ne. Jedu opatrně a pomalui. Je to přirozenej konec týhle strastiplný a těžký cesty, kterou jsme chtěli vysekat, očistit, vrátit na ni kachlíky. Dělali jsme, co jsme mohli, ale nestačili jsme na to. Na Strahov se vracím ve chvíli, kdy sestřička odnáší infuze. Nejmilejší paní doktorka podává ruku. Všichni jsme to dlouho věděli, ještě včera nám říkali, co se všechno zhoršilo. Pár dní zbývalo. A teď je konec.
Nepopsatelnej tupej pocit.
V pokoji s maminkou sedíme ještě hodinu. Voláme kamarádům. Nechce se mi pryč. Hladím tělo, teď už bez duše. Smutek, beznaděj a zároveň vědomí nevyhnutelnosti. Jako bychom to nejhorší už dávno měli za sebou, tohle je jenom pokračování přívalu špatnejch zpráv.
Vzpomínáme na všechny malý i velký radosti, smutky a chvíle, kdy jsme si mysleli, že jsme spolu naposledy. Před jedenácti lety Karlák, před pěti lety bouračka, před dvěma lety zase Karlák. Celá řada čekáren. výsledků.
Celej tenhle poslední měsíc a taky celej podzim, ty bezesný noci na matraci napůl vzhůru, podepřený cesty krz dveře, žádná důstojnost. Smutek, bezradnost, nic s tím nemůžeš dělat.
Říkáš si, proč? Ani ne. Bylo toho tolik, že už se soustředíš jenom na následující kroky.
Teď už není nic.
Jenom obrovská díra, která nezmizí.
Hrozně moc hezkýho, pohlazení, úspornej smysl pro humor, úsměv, dobroty, rovnováha, tým, rada, radost, slunce, máma.
Teď už jenom fotky, vzpomínky a my. Děti jsou radost, je skvělý, že je Honza se Zuzkou mají.
Srovnat se s tím musíme sami. Jak to půjde, to nevím. Jako za závěsem. Jsem tady – a já tady.
Láska pořád a poděkování. Myslím na tebe a je mi smutno. Ať už tě nikdy nic nebolí a netrápí.