Skoro půlnoc už dávno byla. Za oknem se sbíhaly tramvaje a listy svítily, jako když prší. Lilo jako z konvičky. Jako ze šlauchu. Nechali jsme si pustit novýho Iggyho the chanson s elegantním přechodem Tater směr stanice Košice Kolowrat. Pan inženýr architekt Vrchní zpola zatáhl rolety a na stolcích vystavěl důmyslnou pyramidu ze židlí. Zasedl k počítání tržby a nechal nás dopít vína, co jsme si objednali do zásoby. (To není jako U Kavalíra, odkud jsme museli odejít, protože tam nikdo nebyl, a tak se rozhodli, že v jedenáct zavřou, a ani nás nenechali dopít. Tak jakej je tohle Kavalír?).
Alibi bylo naše.
Moc jsme nemluvili, spíš jsme poslouchali a dívali se. Na sebe, kolem, doblba.
Apendix
slepá ulička
magnet na lednici
spodní proud a pak jez
ležatá osma a mimoběžky
láska?
Něco se děje
(kéž by to jednou bylo jinak, než se mi zdá)
Rozevřeme deštníky a mezi loužemi proskáčeme kousek vedle, tam, co se stahují všichni, kdo ještě nespí. Starší opilá paní a střídmý úředník (vědec, učitel, prodavač, řidič, třeba). Kadilak obsazen, žůbox nefunguje. Sofa potažená nonstopovou kvalitou potahů, to tedy ano. Sedám si zády k ošklivému obličeji vyvedenému něčím černým na zdi. Pořád se něco děje, pořád úplně nevím, co. Jen si myslím, myslím, že vím.
Nechaj to plynúť, říká Pejzi a má pravdu. Obyč pravdu.
Nechám.
Domů jsme šli ve tři.
Vizitky budou v červnu.
Doubravánek – poslední koncert v plném Carpe Diem se docela vyvedl. Trošku saunička a trošku kratší bysme mohli bejt, ale jak by řekla máma: Řekla bych, že dobrý.
Harmasan ve středu na Slamníku patří o několik odstavců výš.
Třídní sraz po deseti letech. Deset let od maturity. Chvíli jenom, ale fajn, fajn, jako každej jinej rok. Všechny jsem poznala, protože se ještě pořád občas vídáme, a ty, které nevídáme, jsou porád stejné. Max. jiný vlasy, jiný kila, jiný šaty. Nový děti.
David Koller a jeho band v Meat Factory s u p e r. David Koller, idol posledních týdnů, to umí. Je sexy a za sebou má dobrou kapelu. Koncert pojatý jako best of Lucie sleduji s Jiřím, co jsme se viděli naposled někdy loni na podzim. Stačili jsme si říct jen suterén, nástavba někdy příště, doufám.
Sobota a s ní Kolowrat na Sedmičce. Skvělý zlatý kolowrat na sedmičce, přijeli z Košic a hráli hodinu, ale i hodina je dost na to, aby jeden ocenil atmosféru a poetiku. Spí osm hodin na horním lůžku v coupé. Promne si oči, uvidí beton, pocítí strach a touhu. Zanotuje to čo ťa drží ťa drží, lebo to sám nevieš pustiť/ale nie každá nitka musí ku teba ústit/ty sa len bojíš, že dotkneš sa ludí/že zhoria ti plány, budeš naveky blúdit. Párkrát píchne do spolucestujících, zkusí, esli se nepřemůžou a nezkusí praštit do svých hloupých bločků – ale kdeže, toto nevyhráš, je jedno aký si běžec. A tak se sebere, sedne zase na vlak a vrací se domů.
Děti mezi tím odchází přes Petřín domů, každý si hledí svých myšlenek, aby je pak společně pohoupaly na velké dřevěné houpačce pod věží.
Koule a koule jsou dvě koule, to ví každé malé dítě, tak se k nám, prosím, choďte na ta písmenka a obrázky a noty koukat.
Jsem zvědavá, jak teď věci půjdou.
Zvědavá (se taky trochu bojí).