Dny běží skoro jako krajina podél Bezpráví, když jedete ícéčkem z Prahy do Zábřeha nebo do Olomouce, to podle toho, kam pro vás přijede děda. Hrozně rychle běží, maj dlouhý nohy a asi kvalitní podrážky, i když to se tak úplně neví.
Ráno jedete autobouskem do koule, tam celej den něco řešíte a najednou je večer a jedete posledním autobouskem domů nebo někam a takhle to jde pořád dokola, ani jsem si skoro nevšimla, že už bude léto.
Všímám si ale dobře namíchaný vody ve vaně. To se nestane pokaždý, abyste si napustili vodu přesně tak akorát. Vždycky mě rozčiluje, když si vanu napustim moc horkou, to je pak spíš taková lázeňská koupel, ze který mi neni dobře. No a teď poslední týdny se mi daří napustit vanu dycky akorát teplou vodou, pak je tam jako v pokojíčku pod peřinou a než bys řek švec, zavíraj se oči, ale to ví každé malé dítě, že na hrušky, švestky a třešně nikdy vodu nepijte a taky že nesmíte usnout ve vaně, protože byste se utopili. Takže tak.
S Koulí jsme byli minulej víkend na teambuildingu v Krkonoších. Koule je malá a karty jsou rozdaný, takže vlastně nebyla tak úplně co stavět, protože sme docela kamarádi. Do noci jsme hráli aktivity, jenomže protože jsem v nich vycvičená z Doubravánku, kde to každýmu pálí, hrozně mě rozčilovalo, že můj vylosovanej tým neuhádl veřejné mínění a leteckou linku. Tak jsem se mračila a ostatní mi řikali, že nemam bejt tak soutěživá, jenomže nebuďte soutěživí, když se vedlejší tým raduje z toho, že uhodl pantomimou předvedenýho vozíčkáře. No a tak jsme seděli do čtvrt na pět s Luborem a s Lukášem, systematicky na sebe něco omylem vylejvali a nakonec jsme tu místnost uklidili, aby s tím ten laskavej pan vrchní, co vypadal jako Oldřich Nový a smutnej vekslák dohromady, neměl starost. Ráno jsme vstali a vyjeli jsme lanovkou na Pláně a obkroužili vrcholky přes Výrovku zase zpátky dolů do Špindlu. Najednou začalo hrozně prše a Krakonoš vařil mlhu, tak jsme se navečeřeli, chvíli jsme hráli nějaký další hry a šli spát.
V neděli večer jsem šla do nádhernýho Jazzdocku na křest desky kapely Lanugo, to je jazzhravá kapela podle mě nejlepší naší mladý zpěvačky Markéty Foukalové. Bylo to super, úplně jak dobrá knížka, nějakej román rozsekanej do akorát tak dlouhejch a plnejch a s citem vyváženejch kapitol, sedneš ai a řekneš: tak a eště jednu a eště jednu a najednou jsi na konci a musíš jít spát, tak zavřeš knížku, zhasneš a nasedneš do dvacítky a jedeš domů a říkáš si, panejo, to byl ale zážitek, ti teda dobře hrajou (a přitom ani trochu nemachrujou). A jak je to baví, a tak to baví i nás. Mojito za 136 korun, panejo. Ale mňam, řekla by máma.
Dneska ještě chvíli držím stráž nad on-line reportem z Votvíráku. Dorazili jsme tam brzo. Slyšeli jsme ŽLutýho psa, pořád jim to skvěle šlape a Hejma dobře zpívá, a pak Buty moje milovaný, který už sice nejsou, co bejvali, ale zase mají Tramtáryji a ta je super sama o sobě. A protože se nám tam nějak nechytal reportážní mobil, nějak to tak vyšlo, že přepisuju smsky, který píše naše redaktorka, a tak vím, že Vilda Čok zrovna běhá po podiu s obřím prakem a maskou prasete. Tak snad mu to pánbůh neoplatí na dětech.
Na detech… Za poslední tydny dalsi prirustky. Chronologicky: Iva se Sasou maji Leu, Jana s Petrem Ondru, Pavla s Markem Rozu a Adam se Simonou Krystofa. Aha, už nepíšu report na Kouli, mohu tedy používat diakritiku. Opravovat to ale nebudu.
Svůj neúspěch na poli matečním si kompenzuju kresbou svatebního oznámení pro Ditu a Lukáše (ti ještě dítě nečekají, zato se chystají na dva roky do Mongolska). Oznámení, kterému vévodí jejich kocour Anděl, se snad povedlo, tak hlavně ať se jim teďko povede ten společnej život. Byla jsem taky na vernisáži veliký výstavy Jiřího Anderleho, naěeho rodinnýho kamaráda.U Kamennýho zvonu jsem byla mezi prvníma, protože nesnáším vláčky před obrazama. Půl hodiny před vernisáží jsem po sálech chodila skoro sama a pěkně si to všechno okoukla, nový věci jsem neznala a překvapilo mě, jak jsou barevný a ještě víc chaotický, když Jiří radši nikam moc nechodí a porád sedí doma a kreslí a poslouchá jazz. Tak asi proto, taková představa života venku. Na diplomkách na VŠUP super jako vždy ateliéry designu, skla a keramiky a ilustrace, taky tam měli nejvíc návštěvníků, tak mi neříkejte, že je to tak špatný, že ba umělecký škole nikoho nezajímá forma a porád se jen mluví o obsahu, kterej ale ve většině případů zmizí v podobě zrnění v nějakým prapodivným videu. Ale máloco z těch věcí, na který když zakřičíš, tak zmizej, je tolik hloupejch a blbejch jako Případ nevěrné Kláry, na to,rosím vás, nechoďte ani za nic, ani za padesát korun. Naopak na Domeček pro buzničky od Divadla Letí klidně běžte, stejně tak na další jejich představení, protože jim to jde. A eště u toho dobře vypadaj.