Dvacátý druhý červen

Tak už.
Dvacátého druhé června 1999 jsem šla poprvé na Nohaband. Tehdy jsem pár měsíců milovala Beatles revival, kde bubnoval Vojta, znali jsme se půl roku a chodili jsme na ně to jaro co čtrnáct dní. Jeho táta band jsem nikdy předtím naživo neslyšela, jenom z desek a z ohňů, a vlastně jsem se na něj dlouho chystala (jak jen se osmnáctiletá holka může chystat). Takže se to všechno tehdy tak sešlo. Bylo čerstvě po maturitě, takový ty klidný časy po víc nebo míň úspěšnejch přijímačkách na vejšku. Chodili jsme na Beatles na Rychtu, pili Svijany jedenáctku a tancovali. Takže Nohaband. Ten koncert byl tehdy dobrej, pamatuju si Valčík s Matildou a taky docela pěknej zvuk. Kolem stolu seděli všichni ti lidi, se kterýma mi bylo dobře, a pak jsme jeli domů a cestou nahoru Chotkovými sady jsem zjistila, že z toho teatrálního chlapce s legrační blonďatou patkou a paprsky na bradě si asi už nebudu dělat legraci, protože je to s ním docela fajn.
Za těch deset let se toho událo samozřejmě spousta. Radost i slzy, to se rozumí, chlapec shodil patku, ale paprsky si nechal, taky nějaký lži by se tam našly, holčičí trucování a výčitky, smích a noci prochozený po Praze, dopisy (dopisy!) a telefonáty z budky (budky!) a pak taky z mobilu (he), pojedeš spát ke mě? a měj se hezky a pak taky vztek a cesty kolem knihovny, pak dlouho nic a úplně jiný životy po jinejch cestách.
Dvacátého druhého června 2009 je o deset let později, to je dneska. Jsem starší a líp dokážu odlišit, do čeho se položit a co nechat plavat. Nedaří se mi to pokaždý, někdy se zbytečně vzdávám předem, jindy neodhadnu čas. Za deset jsem toho zažila, co někoho nepotká celej život. Stal se ze mě cynik-dorostenka, zato k mnoha věcem bych se měla stavit daleko víc čelem.
Věci se pohybujou v kruzích, v elipsách, to mi nikdo nevymluví. Dvacátej druhej červen devatenát set devadesát devět se ke mně ale vrátil jako šikovně hozenej bumerang. Zrovna teď ho držím v ruce. Když si ho nechám, nic dobrýho mi nepřinese, to je jasná věc. Nikdy nepřinesl. Akorát zabere místo na disku, takovej multimediální bumerang.
Je na čase zkusit ho zase poslat do vzduchu, zatáhnout za šňůrku a disk pročisti.
A co seš shrbenej? Co to taháš? Jak si myslíš, že tohle může dopadnout?
Nijak, jasná věc.
Dřív by to byly slzy, teď je to ipod v uších, monolog, sedm zastávek tramvají (a slzy až potom).

********

Letošní United Islands se moc povedly. Nejdřív DVA jako sympatičtí foukači bublin z bublifuku. Potom bláznivej Peťo Tázok a Karaoke Tundra jako předvoj WWW. Konečně naživo. Jejich poetika je mi blízká, napětí a obrazy v textech, jenom kdyby se mi nechtělo tak spát. V sobotu Lanugo ještě z rádia, protože venku pršelo a Koule potřebovala nakrmit. Osmnáctka zastavila u divadla, to už nad Vltavou svítilo sluníčko. Andy Sunflower Caravan je hrozně hubenej, ale svoje klávesy krotí nadmíru dobře. The Prostitutes mě baví den ode dne víc, vlastně bych mohla roztrhat část jednoho z minulých postů, kdy jsem si je hodnotila jako frajery v rozvázaných kanadách na zamrzlým rybníku. Ale proč bych to dělala, žejo. Trhat internet, vy jste se snad zbláznili. V mezičasech si povídám se sopotíma kamarádama ze City Bike, na Janáčkově návřeží měli stánek s městskejma kolama. Martin vykládal, jak Destroyera pamatuje jako patnáctiletýho kluka z legrační punkový kapely Broučkovo nádraží u nich na gymplu v Říčanech. Směje se a nabádá mě, abych to na ně zavolala. Jenomže holčičky tohle nedělaj, to je jasný, trošku se styděj, a tak si jenom podupávám a fotím. Místo aristokrata Havelky pak volím nadšení Jazzdocku a Sofa Jazz, Veronika Diamant nejdřív zjebe zvukaře a pak se tváří tak, jako kdyby byla radši někde úplně jinde. Na to je venku moc hezky, poslechnu si pár písniček a jdu pryč. Když se jdu podívat na Cannyho a Jirku na open mike, slyším ze Střeláku Havelku, jak heleká skáj iz réééd, zní to dobře, škoda, příště, třeba až dodělaj novou desku. Canny svých pět písniček odehraje s přehledem, Jirka je svým vlastním introvypravěčem a tošku se klepe. Osmnáctkou dojedu na Umprumku na diplomky. Letos hezkej špetrk a kov. Na Malostranský se chvíli ohlížím a pak nalepím jednu nálepku koule na sloup (fuj, jak to nemám ráda) a jedu domů, celá ucabrtaná, s odškrtaným ostrovním plánem.

No a dneska je dvacátýho druhýho června. Na chodbě nám omdlel kolega Mišák s měkkým i. Hrozně kouří a má vysokej cholesterol. Sanitka ho odvezla do nemocnice, tak snad bude brzy v pořádku.
Koupila jsem si dvě letenky. Jednu do Milána za dětma a Honzou a Zuzkou na Lago Magiore, druhou do Řecka do Athén. Svoje cestovatelský plány si plním na 100 %, to tedy ano. Proč ne.