V pátek ráno bylo horko. Pamatujete?
Slunce pálilo a přísavník u táty doma vypil tři konývky vody. Fíkusy v ateliéru taky. Batoh s sebou, chrastil v něm ešus. Neni nic horšího, než když si před cestou na tábor špatně zabalíte batoh. Ostuda před Svojsíkem. Svojsík se obrací v hrobě.
Zalila jsem tedy v ateliéru a sedla jsem si na jednu z laviček na náměstí Tříkoňského (tak se sice bohužel nejmenuje, můj návrh na Praze 6 totiž nepřošel, ale když to nemusí bejt ofiko, tak proč bych mu tak neříkala, žejo), četla si Reflex a čekala na pana K., který měl přinést zásilku vizitek. Vizitky jsou dárek pro tátu k narozeninám a pan K. je měl za úkol vyrobit. Pan K. dorazil, když jsem v Calmě dopíjela oblíbený jasmínový čaj. Byl slaný, což trošku kazilo zážitek z venkovní snídaně. Vzpomněla jsem si, jak jsem jako malá Šťopka vypila ze zdvořilosti u kamarádů na chatě mátový čaj se solí. Mátový čaj nemám ráda, jenomže odmítněte ho na návštěvě, a tak jsem si ho aspoń chtěla trochu osladit. Hranice mezi solí a cukrem je někdy hodně tenká, tehdy asi dva centimetry. Nepamatuju se, že bych pak někdy ještě sladila.
Vizitky krásné. Pan K. unavený, neoholený, na půl cesty. Rozloučili jsme se na Malostranské.
V práci jsem skončila ve čtyři. Dusno. Přes výrobnu (to je ale divné slovo) vizitek v Nusli (zpomaluju, do 15 minut mi je stejně nevyrobí) na Pankrác, sraz před prodejnou sportovních potřeb. Píša už je uvnitř. Nejsem naladěná na tuhle "poetiku", tak si jdu radši koupit vodu a čokoládu. Když jsem se vrátila, prašila mě do očí skvělá větrovka za dobrou cenu. Chybí mi do portfolia, musím se nad tím slovem smát. Tak, a mám ji. Doráží ostatní, Mink a jeho obří černé funébrvolvo, Zub a Pišta. Naložíme raft a deset vest a pádel, na to všechno jsme dostali grant od Prahy 6, ano, grant. Nechápu to, ale je to fajn. Povídáme si a celé to trvá velmi dlouho, u Benešova je tradiční fronta na kopec. V Budějovicích se stmívá, u Tesca dáváme na parkovišti piknik, místo ubrusu slouží Minkovo volvo. Na Vltavici dorážíme v jedenáct. Je tma, vlhko, ale neprší. Tábořiště je zpola ponořený do oparu, klid, ticho, mír. Z týpka vedení jsou vidět stíny. Oheň. Bože, jak já to miluju, tohlecto.
Naše týpko nestojí. V medvědíně se povalujou týpíjovky a taky plachta. Ukládáme ji zpátky do turka, aby přes noc nenavlhla, a jsme trochu naštvaní. Nic. Beru katovka a zuřivě štípám dříví. Do noci se ten zvuk nese trochu zlověstně. Ráno mám mezi palcem a ukazovákem puchýř, ale tak to má být. Kopu ohniště a za chvíli už praská oheň v týpku pro přípravku. Děti dorazí až zítra, dneska je týpko naše. Zub hraje, do jedné do půl druhé zpíváme písničky, co se hrajou jenom jednou za rok na táboře a dvakrát za rok na ohni v Šárce. Imaginární hospodu, Redla, folkaře. Cítím vyuzený štěstí. To je táborový štěstí.
Ráno je hezky. Fotím. Stavíme medvědín, týpko, ohniště. Vaříme s dětma. Pomáhám Zubovi stavět hřiště na volejbal a badminton. Pak ho hrajeme. Je to super. Maníkům začíná táborovka, jsme součástí scénky. Hrajeme umírající bílé slony, a tak naříkáme zpoza větví. Vorvaň, Koumes a Brtňa mají skvělý převleky a stejně skvěle improvizujou. Je to zábava. Pak plánujeme srpnovou Ukrajinu. Večer vyrážíme s Eskymem, Koumesem, Vorvaněm a Bážou do Dvořiště na nádražku. Rožní se tam prase. Dávám si smažený sýr, je to, jako kdyby přede mě vyklopili friťák a eště před tím mrazák. Jídlo moderní doby. Párty stan a pod ním klasická zábavová kapela, kytarista, docela frajer, housle, baskytara. Hledám záchod. Kytarista přestává hrát a před všemi mi rádi, jak se tam dostanu. Když se vracím, znovu přestává hrát a ptá se, tak jak? Ukazuju, že super. V jedenáct se s Vorvaněm a Bážou zvedáme, ostatní zůstávají. Ráno jsme se dozvěděli veselou historku, místní frajer Renda honil Eskyma a Koumese po okolí, rozbil si obličej o beton a ještě je dojel autem. Vesnická rvačka asi musí být.
V neděli je čas na borůvky. Vyrážíme s Helenou. Mám pocit, že se asi udusím. Buď nějaká alergie, pořád kýchám a smrkám, nebo dusno. Ešus je za chvíli plný.K obědu děláme salát s jogurtem, bramborové placky (pomazánka Carla Bruni k tomu) a puding s borůvkama. Prší nám do toho. Vařím v pláštěnce. Odpoledne zevlení na raftu, zevlení mimo raft, příprava velkýho ohně a výlet do Herbertova. Vltava je rozbouřená, ale jde to. Cestou zpátky jsme se vydali alternativní cestou a netrefili jsme ji. Neva, aspoň jsem si nasbírala další borůvky na domácký koláč.
Na večerním velkým ohni hrajeme s Acikem. Celý to bylo krátký, noc před tím jsme to protáhli asi do dvou, ale intenzivní.
Nebe polojasný. Ještě dobrou čtvrthodinu postávám mezi stanama. Tuhle dobu vždycky myslím výhradně na tábor a s ním spojený zážitky. Za těch šestnáct let jsem na táboře nebyla jenom jednou, před šesti lety, když naši nabourali. Tohle je čtvrtý místo. Velmi podobný Kosáči, mýmu nejoblíbenějšímu. Všechny ty tábory mají ale i tak stejnou vůni, turek voní pokaždý stejně, kuchyň vypadá jako přes kopírák, vyuzenost se nemění. Velkej vůz je pokaždý na stejným místě, hrajeme podobný písničky, něco se mění, ale spousta věcí zůstává. Tyjo. Stany v oparu, co je v létě víc?
Ráno prší. Ostatní jdou na výlet a já se vydávám do Herbertova na vlak. Je dusno. Herbertov – Rybník, Rybník – Budějovice (ztráta slunečních brýlí, zato milej zážitek s partou důchodkyň, který cestujou po rebuplice a jsou rády, že cestujou), Budějovice – Praha. Dvě hodiny peru a větrám spacák a celtu a igelit a čistím boty a sebe. Na letiště pro tátu, kterej se rozhodl, že narozeniny oslaví v Bruselu u Honzy a Zuzky a dětí. Do postele brzy.
Ráno začíná práce.