Postřehy mezi půl osmou a osmou večerní.
- všimli jste si, jak jsou auta v určitejch chvílích podobný koním na pardubický?
Lokace: Zebra (ne zvíře, ale přechod) na Míráku. Červená (ale to se za chvíli změní).
Situace: Auta hrabou kopytama, vrčej, z výfuků se jim dere kouř, popojížděj. Zelená, alou! Nebo to je vlastně asi špatný citoslovce pro koně, takže hejá. Spojka, jednička, dvojka, trojka a pak už Francouzská.
- zavolej taťkovi a domluv se s ním (odměřený tón, eskalátory – nejdelší v Praze – na Míráku). Pominu fakt, že slovo "taťka" a "mamka" jsou hrozný, pokaždý, když je slyším, mnou projede takovej pocit, jako když třeba křída zaskřípe na tabuli nebo omylem kousnu do alobalu (teď se to teda už moc neděje, ale dřív, se svačinou v aktovce…)
No, takže když jsem byla malá/dospívající Šťopka a moc jsem chtěla něco, co se mámě zrovna nelíbilo (ale zároveň mi to úplně nechtěla zakázat), poslala mě, ať se domluvím s tátou. Ať SI to domluvím s tátou. Dneska jsem si na to na těch eskalátorech vzpomněla. Proč mi to nezakázala/nedovolila rovnou? Copak táta byl její nadřízenej? Nebyl. Delegování? Rozmělnění zodpovědnosti? Opakování po vlastních rodičích? Mámy už se na to nezeptám (další věc, ach jo), ale tátu zkusím. Jsem docela zvědavá, co mi na to řekne.Podle mě je to takovej obecnej rodičovskej nešvar, zvyk, varianta nebo tak něco. Nebo naopak dětská šance, jak najít skulinku.
Dneska byl Doubravánek v Aeru. Normální festival. Asi čtyřicet lidí roztroušených po sále, ale fajn setkání s Davidem a taky tuhle s Petrem. Úplně mi to srovnalo dnešní emoční sekanou. Ať už se to nějak rozlouskne, proboha (nerouhej se!). Promiň, ať už to nějak rozlousknu. Rozlouskni to!
Písnička z auta: Sunday Morning. Vážně nedělní atmosféra.