Mám ráda ankety.

Bilancujou, sumarizujou, inspirujou.

Teď jsem napsala takovej dlouhej post o tom, k jakejm myšlenkám mě navedla výroční hudební anketa v Orientaci dnešních Lidovek.
O tom, že urputná snaha o novost je už místy poněkud únavná a kontraproduktivní, jak tam řekl Tomáš Turek.
O tom, že je super mít v hudbě možnost takové volby, ale že mě děsí oněch milion ostrůvků, na kterých vládnou vždycky tak dva tři lidi, protože víc by se jich tam stějně nevešlo, a úporně, naprosto vážně a s výrazem spasitele se domáhají všeobecné pozornosti. Vřdycy se někdo chytí a pak si říkáte, jesti nejste barbaři, když vás nebaví cinkání kravskej zvonců v horách.
O tom, že i proto mám pocit, že z hudby dneška se stává neprostupnej prales, ve kterým se ztrácí to podstatný, co inspiruje, vede a neztrácí se s rozedněním nebo za prvním rohem.
O tom, že málokdo dneska dokáže vysvětlit a odargumentovat, proč tu či onu hudbu doporučuje tomu konkrétnímu člověku.
O tom, že je lákavý kopat za svůj mediální obraz nebo pocit výjimečnosti. Doufám, že se to (pozor, odborný termín) u gatekeeperů nebude zhoršovat. Včera se k těm novinám měl dávat i kapesní youtube.
O tom, že jste se s těma Kazetama snad dočista zbláznili.

(O tom, že strašní mi přijdou i Kill the Dandies, u DVA a Midi Lidí vydržím maximálně půl hodiny a nestydím se za to, a že dost často si teď pouštím poslední desku Robbieho Williamse, která se všema svejma hudebníma odkazama, ironií a vtipným popem podlě mě dnešní dobu ilustruje úplně skvěle.
A že se teď cejtim, jako kdybych kuchařkám ve školce řekla, ať si to svoje bezva vychladlý mlíko se škaredým škraloupem strčej za klobouk. Smajl.)

No a pak se mi to všechno smazalo.