S Leošem v autě

Tak si to zrekapitulujme.

Dlouho si myslím, že Leoš M. je spíš debil, protože ty písničky s kožichama byly fakt divný.

2007 – Leoš M. moderuje Slavíky. Po tý vší bídě mi přijde docela dobrej, dobrej a ještě ke všemu hezkej. Zkouším odhodit kožich a předsudky.
2008 – 2009 – Leoš M. moderuje Česko Slovenskou Super-Star a přijde mi fantastickej. Vtipnej, cyhtrej, bystrej, v kombinaci s Banášovou ještě lepší. Hezkej, sexy. Často o něm hovořím a říkám ach, Leoš. Kolegové z Lagarderu mě zlobí; všichni se s ním skrzeva Evropu znají a neustále mi o něm něco říkají.
2009 – 2. prosince dostávám od kolegů k narozeninám Leošovu zarámovanou fotografii s podpisem a věnováním "Hance k narozeninám Leoš". Leoš netuší, kdo je Hanka (to ještě nechodil s tou modelkou, co s ní chodí teď a co se jmenuje taky Hanka), ovšem na vánočním večírku prý vzkázal po Jiříkovi, že Hanka není jeho typ (hehe).
2010 – přestávám se orientovat v Leošových modelkách a omylem rozbíjím sklo, za kterým je Leošova pasparta. Sklo vyhazuju a fotku lepím na skříň. Babička se chytá za hlavu a říká mi, ať neblázním.
11. září 2010 – svět už nikdy nebude jako před tím. Leoš M. přijíždí s námi, smrtelníky, na teambuilding do Arniky ve Špindlu. Potkáváme se v "p" jako v přízemí – to je důležité slovo téhle historky – ve výtahu. Leoš naoko zmatkuje a volá, že je "péčko". Já na to odpovídám, že jsem "háčko", on hbitě zareaguje, "čau, já jsem elko". Až do šestého patra se tetelím. Večer na baru mě někdo štípne do zadku. Otočím se a za mnou stojí elko. Aktérem byl ovšem kolega Lubor, který tam elko kvůli inscenaci jen tak narafičil. Hm.
12. září 2010 – dopoledne velmi unavení odjíždíme z Arniky do Prahy. Když mi kolegové říkají, že s námi v autě pojede Leoš M., věřím jim asi tak, jako když za vámi na ulici přijdou a řeknou, že jste vyhráli sto tisíc. Kývám hlavou a jdu se usadit na zadní sedadlo Lukášovy fábie. Chlapec, který si do kufru cpe nadituo Gucci tašku, zpívá si "šalalalala, jedu fábií, to je skoro jako kdybych jel metrem", sedá si vedle mě a z okna strhává dětskou zástěrku proti slunci se Supermanem, je Leoš M.
(……………..!!!…………….)
Šofér Lukáš i produkční Kačka se s ním znají, protože v Lagarderu dělají, stejně jako on, roky. Proto se ani ze začátku nechovají jako idioti.
Já koukám z okna a mám pocit, že když se na něj otočím, bude to vypadat, jako kdyby ho někdo obtěžoval ve vlaku. Kdyby teda vlakem jezdil.
Zábava se ale pomalu rozjíždí, ptám, se on odpovídá, naopak to taky funguje. Mluvíme o autech, nehodách, o aspektech slávy (zní to legračně, ale moc legrační to nakonec neni), o Banášové a lidech, který normálně nepotkáš, o Varech a o tom, co si může ve svý pozici dovolit, o tom, jak se v metru cejtí jako v zologajdě, o práci, o rodičích a dětech, o vztazích, o všem možným. Milej, chytrej kluk, napůl z jiný planety, se sklonem nechat se rozmazlit a rozfrackovatět prachama. Zastavujeme na pumpě a on nás prosí, ať tam jdeme s ním. Rozmělnit pozornost. Největší dárek pro paní pumpařku.
(Modelky neposuzuju, u jedný jsme ho vyhazovali.)

Překvapená, vykulená, platonicky spokojená Šťopka. Teď už můžu dát výpověď.
Jo, a to, že ho mám na skříňce v kanclu, jsem mu neřekla. I když teď už začíná vyhrávat Vojta D, hehe.