První sloka:
Asi před čtrnácti dny jsem se zamotala a spadla na běhacím pásu. Odneslo to koleno. Týden klidu, před pár dny testovacích pět kilometrů. Docela dobrý, tak jsem se těšila, že si letos prvně zaběhám venku, když je tak hezky. Nakonec jsem se ale radši rozhodla pro inliny (pro koleno míň namáhavý) a bruslařskej půmaraton na Ladronce. Ladronka je na tyhle pokusy stavěná, tamní členitej okruh měří 4,2 km, což je desetina maratonu, zkrátka dobře se tam běhá, jezdí, cokoliv.
Jenomže protože je hezky, pro inliny na Ladronce se rozhodlo dalších tisíc lidí. Kdo se nerozhodl pro inliny, rozhodl se pro běhání nebo procházku, kdo se nerozhodl pro inliny, běhání nebo procházku, rozhodl se pro kolo. Kdo se nerozhodl ani pro kolo, rozhodl se, že na kole naučí svoje dítě. Což je super, kdyby se jedno z dítek nerozhodlo, že se náhle otočí do protisměru. Neobstála jsem, vyjela z asfaltky a jako pytel brambůrek se rozplácla na trávu.
A tak to koleno teď léčim znova.
Druhá sloka:
Zejtra si zas budu v tramvaji číst. Ne recepty v Ona Dnes (protože bude pondělí), ale:
„Blížil s k nim chlapec jejich stáří, našlapoval jako cirkusový poník a s obratností tamburáše otáčel v ruce bambusovou hůlčičku. Pod opatrnickým pseudonymem poznali všichni tři chlapci svého spolužáka a vrstevníka – nebyl to samozřejmě nikdo jiný než okouzlující Hubert Blair.“ F. S. Fitzgerald: Takový pěkný pár a jiné povídky. Fitzgerald patří mezi moje nejoblíbenější, hodně se mi líbí i ten překlad; takový ty drobnosti, který neruší, naopak, malujou před očima obraz (Huberta, kterak našlapuje jako cirkusový poník. Boží.)
Ona Dnes si nechám až na večer.
Refrén:
Pročítám Artmapu, řada zajímavejch výstav. Škoda, že popisky někdy spíš zabíjí. „Autor kontinuálně řeší téma uvěznění jedince v systému, vzorci výchovy a jeho umístění v organizační struktuře státu. Jeho snahou je nalezení klidového prostoru v trhlině systému.“ No tyvole. Vždycky mi tyhle studentský definice přišly legrační, hlavně na stránkách lidovkový Orientace. Aby se dala nějaký instalaci/videu/obraz váha, napsalo se k tomu, co ve své tvorbě autor kontinuálně řeší. Hmhm, prst pod bradu, to se přeci nedá nijak zpochybnit; ostatně, co my víme, co autor doopravdy kontinuálně řeší? Miluju, když si prohlížíte výstavu s takovýmhle manuálem. Něco jako když čtete Alchymistu.
Já vím, za tohle pro mě bude v biatlonovým pekle další trestný kolo.
Jenomže to není tak úplně fér. Pak totiž přijdete na výstavu plakátů Ypsilonky a na jednom z nich, k Vianově Hlavě medúzy, čtete: „Já vím, že mě žena podvádí, ona ví, že to vím, a oba víme, že je to ku prospěchu literatury.“
Jak brát vážně Alchymistu a hledání klidového prostoru v trhlině systému, když je tady Vian?
Třetí sloka:
Jasně, nikdy nebudu pravdařka. Idealistka. Záchranářka ve velkým. (Jenom v malým a jenom selektivní.)
Ale ve chvílích, kdy kvůli jednomu, kterej je přesně takovej, jakej vy nejste, přijdete domů v šest ráno, je to najednou úplně jedno.
Hlavně, že máte hezký oči.
Nebo tak něco.
Tady jsem se rozepsala o Republic of Two. Líbí se mi procházet se s nima po světě. Stoprocentně. I když je to trochu vykradený.