Každý ráno jezdím do města tramvají. Evropská je dlouhá, hluboká, temná a někdy i zlá, na jaře se to ale všechno překlápí do veselejch barev. A tak dneska koukám, jak podél tratě svítí sytě žlutý forzítie. Kdy rozkvetly? Muselo to bejt v noci, když jsem se nedívala. Anebo včera, to jsem ležela v posteli. Anebo v pondělí, to jsem taky ležela v posteli. Ale v neděli to bejt nemohlo, to jsem jela kolem a ještě se nic nežlutilo.
Hlava od Fullmoonu, neboť se dostavila asociace. Stává se mi to dost často; najednou si uvědomím, že něco je, něco se změnilo, ale dopátrat, kdy to začalo, to teda nedokážu. Takovej neohraničenej interval. Kdy přesně přišlo, že jsem po tolika letech vypustila z hlavy K.? Kdy přesně se stalo, že jsem začala přemýšlet v módu tak-co-třeba-dneska-po-práci?
Jasně, je důležitý vědět pár přesnejch dat, dnů, let. Taky pro život ve škatulce je to dobrý. Ale jinak je to vlastně asi jedno. Čas běží a věci se dějou, tak proč mě to s každým novým jarem a každou novou zkušeností překvapuje?
A nyní přichází řada můj jedinej (a) oblíbenej citát. Taxikář z Anything Else (podle mě nejlepší Allen nultejch let) pokrčí rameny, znuděne se podívá do zrcátka na toho zdrcenýho a opuštěnýho kluka a povídá mu: "That´s like anything else."
(Víš, mladej, takovejch eště potkáš. Tak kam to bude?)