Odrazit si patu.
Vyrazit si dech.
Vyrazit si zub.
Zarazit si hřebík do nohy.
Šlápnout do vosího hnízda.
To všechno jsou zranění, který mě úplně děsí (a který by se mohly stát v létě na táboře. Samozřejmě že těsně poté, co si začnete zpívat poslední prázdniny/tomu se nechce věřit/a jsme tam velký že/se to nedá změřit). Zpívala jsem si to, když jsem stála v tůni a koukala na celej ten krásnej živej organismus na posekaný louce, slunce svítilo, nebe modrý jako jenom tady, už dvacet let. Nejhezčí místo, nejlepší zpívání u velkýho ohně do dvou do rána, nejvíc zážitky, i když teď už spíš jen nostalgie, jak všichni odpadaj do svejch životů.
Doufám, že to tam na břehu Kosáče i letos dojedou ve zdraví, bez hřebíků, vos a se všema prvníma, druhejma i třetíma zubama.
