Hudba, nebo Konzultační hudiny? Spíš asi Small talk.
The saddest part of a broken heart
Isn’t the ending so much as the start
The tragedy starts from the very first spark
Losing your mind for the sake of your heart
Dneska poslouchám starou Feist. Starou means desku Let It Die, která je myslím z roku 2004. To je ale fuk.
Jde o ten verš tady.
Je to podle mě velká pravda.
Uvědomila jsem si to v době, kdy umírala máma; ten největší smutek není samotnej konec. Největší smutek přichází ve chvíli, kdy víte, že s tím už nic nemůžete dělat. Kdy víte, že se osud pomalu překlápí na druhou stranu a i kdybyste na tu vaši naložili celej byt, auto, úspory, všechno, nezvrátíte to.
Stejně tak je to s tou kocovinou druhej den, jak psal nedávno Šťastný blog, kterej moc ráda čtu. Kocovina prostě patří k dobrýmu večírku a je třeba s ní počítat.
A stejně tak je třeba počítat s broken heart, když pod tu very first spark přikládáte.
Za poslední rok jsem se nejvíc ze všeho naučila, že věci, který nejsou poctivý, nemůžou skončit dobře. A naopak, věci, co poctivý jsou, přináší úlevu. Ať už mluvím o běhání, práci nebo o lásce.
Jako je to trochu vopruz, bejt pořád hodná holka (hrozně moc jsem chtěla černou koženou bundu. Vyzkoušela jsem si jich asi pět, ale žádná mi neslušela. Nesluší mi kůže, vypadám v tom jako laciná bezdůvodná motorkářka, jako šprtka, co jí omylem udělali číro, ale stejně jsem si jednu koupila, protože byla ve slevě – ehm, čau, já jsem Hana), ale co mám dělat, když defaultně nevyhrávám? Tak si to aspoň musím oddřít.