Tohle je zajímavý.
Instead, it points to an alternative approach: a „negative path“ to happiness that entails taking a radically different stance towards those things most of us spend our lives trying hard to avoid. This involves learning to enjoy uncertainty, embracing insecurity and becoming familiar with failure. In order to be truly happy, it turns out, we might actually need to be willing to experience more negative emotions – or, at the very least, to stop running quite so hard from them.
Hodiny na přístojový desce ukazovaly 4:00, když jsem řekla, že jsem z toho, co jsme viděli a zažili na festivalu, trochu zklamaná. Na to Ondřej začal mluvil o článku v Guardianu. Bylo to zajímavý, nejvíc zajímavý za celou cestu, ale taky už jsme přijížděli domů a Ondra vystupoval.
Ráno jsem se k tomu vrátila. Velkej článek o tom, že bychom se měli naučit přistupovat ke štěstí z opačnýho směru. Nemít na sebe takový požadavky, nemalovat si věci, neplánovat pořád, že zrovna my sníme tu nejlepší pečínku, ale hlavně neutíkat před chybama, nejistotou a so called neštěstím (fakt, že štěstí přichází zevnitř, nikoliv z venku, je jiná vesnice.)
Pro mě je ten text hodně aktuální záležitost. Je půlka roku 2012 a najednou cejtim, že se věci, který pro mě nebyly k rozlousknutí, lámou. Lámou se samy, bez mýho přičinění, a lámou se tak, jak jsem to nechtěla, ačkoliv se jasně ukazuje, že tenhle „špatnej“ směr byl nevyhnutelnej. Stojím před nima, po kolena zaflákaná bahnem z propršenýho Rock for People, utahaná, smutná, nesoustředěná, poražená (bitva? válka?) s nejasným výhledem do budoucna (a tudíž s bolavou a zatuhlou šíjí).
Mezi těma loužem jsem zahlédla dvě postavy, jak se spolu plouží na druhou stranu, než jsme se ploužili my, jako by nic, jako kdyby vždycky byly cizí, jako kdyby to takhle bylo odjakživa. Tři ročníky Rock for People téměř přesně ohraničují události, kterýma jsem žila, díky kterejm jsem byla šťastná, nešťastná i na vážkách. Ten letošní ukázal, jak se věci pravděpodobně mají a že je opravdu nejvyšší čas všechno to pustit (je to strašná dřina, daleko největší, co jsem za poslední roky zkusila) a podívat se na to takhle:
Failure is everywhere. It’s just that most of the time we’d rather avoid confronting that fact.
A ještě bych k tomu přidala tuhle košickou písničku, kterou si poslechněte, když se vám nebude chtít číst dlouhej text v Guardianu. Je to tu všechno, slovensky, ve třech minutách čtyřiceti
————————
Speciální dík za dva festivalový dny patří Lukášovi, Ille a Cannymu. Hlavně výjezd ve čtvrtek v noci byl fakt super. Zelený skittles.