Období nikoho

Mám trápení s běháním, což samo o sobě samozřejmě není důvod k fňukání.
Je to ale zvláštní, protože běhám ráda a dokážu se motivovat, přemluvit, i uprostřed cesty umím vypnout a soustředit se jen na sebe, přírodu anebo muziku. Od dubnového maratonu se do toho ale ne a ne dostat. Těžký nohy, těžká hlava, těžký dýchání. Netěší mě to, hrozně se nadřu. Začíná to být trochu otrava.

Celý je to takový divný. Říkám tomu bezpříznakový období. Hluchý. Období nervozního klidu. Cítím se nespokojená na mnoha frontách (což se mimo jiné hlásí bolestí šíje – jak zvláštní, tohle znamení není žádnej lišejník na stromě, to jsou normálně jasný příznaky diskomfortu jak dva proužky na těhotenským testu), ale nejsem s to s tím nic udělat. Asi se to odráží i v tom běhání, jak říká Vlaštovka, všechno je v hlavě. Minulej půlrok byl ve znamení velkýho trápení a otoček o 180 stupňů. Vyšponovaný emoce, potřeba psát, běhat, dělat další věci. Netvrdím, že všechno přešlo; odpouštět jsem se naučila jen malinko a to spíš tak, že to po mně sjede jak po teflonu (pan Petr má pravdu, nic neni tak strašný, jak se zdá, a řadu věcí prostě člověk musí podstoupit, aby věděl, že nekoušou). Ale něco z toho se ve mně uchytí a spousta starýho toho ve mně pořád číhá, hybernuje a já se trochu bojim, kdy to praskne. Doma jsem v zákopu, kde na mě nikdo nemůže, ale kde taky nemůžu na nikoho já. Nebaví mě psát a někdy mě stojí až příliš mnoho sil vyrazit do společnosti, vykládat, jak se mám, a jak se máš ty? Podnikám jen občasné výpady, které se mi líbí. Pár kroků zpátky, někdy se cítím velmi jako dítě. „Dovedeš si ještě na někoho zvyknout? Překvapíš sebe sama něčím?“ ptal se mě na jaře K., když jsme šli po koncertě domů, a ta otázka vůbec nebyla příjemná. Nebyla příjemná, ale ani marná. Doufám, že ano, ale jistá si tím nejsem ani trochu.

Aggressively we all defend the role we play
Regrettably times come to send you on your way

Nový Woody Allen Do Říma s láskou se mi líbil moc; podle mě nejlepší A. film za poslední roky. Dospělej, s jasným tématem a přitom pořád jasně, rozeznatelně neurotickej, tak neurotickej, až by to jednoho otrávilo, kdyby za filmem stál jinej režisér. Až vyjde měsíc je díky hlavnímu dětskýmu herci, lokaci a lehce bizarnímu nádechu taky parádní. Měl by to vidět každej skaut, ti s frčkama hlavně, ale není podmínkou. A konečně Nedoknutelní, taky bezvadný. Těžký téma, dobří herci, žádný patos, vtip, like. Docela náhodou jsem narazila na novou desky Patti Smith Banga. PS jsem začala mít ráda poté, co jsem si přečetla její autobiografii Just Kids. Do té doby jsem ji měla zafixovanou jako mužatku, co sice zpívá fantasticky E Bow The Letter s Michaelem Stipem, ale jinak nic moc. Pozor, změna postavení. Banga je výtečná. Stejně tak kniha Bílí negři od Ingvara Ambjørnsena, kterou mi doporučila slečna od stánku severské literatury na knižním veletrhu. Z krátké předloňské návštěvy mám ráda Norsko, mám ráda, když je to tak akorát drsný, mám ráda, když je hlavní hrdina chytrej kluk, a tady to všechno je. A když už jsme u toho Norska, v Galerii Jaroslava Frágnera je bezvadná a inspirativní výstava současné norské architektury. Za chvíli k ní napíšu pár poznámek na Navýstavu.

A nakonec dobré zprávy. Vlaštovce a Babinskému se minulý týden narodila Žofka, akorát den poté, co jsme byli na Allenovi. Nečekaně trochu dřív.  U početí jsem sice, heh, nebyla, ale vezla jsem je do porodnice i z ní, navíc jsme poslední dobou společně trávili hodně času. Takže. Co, takže? Takže: Když jsem jela zpátky z porodnice, říkala jsem si, že existuje pár lidí,  kterým dobrý věci fakt ze srdce přejete, protože je máte rádi, jsou to vaši kamarádi bez výhrad. Takže: jsem chtěla říct, že v rádiu hráli Queen Friends Will Be Friends a já jsem měla čistou, už dlouho nepociťovanou radost, že V + B se narodila hezká, zdravá Žofka, že V je úplně fit a že nový život kočky začíná.