Místo vzniku: Caffe Trieste

Když jsem v prváku na gymplu začala chodit na koncerty na Deltu, začala jsem taky pít pivo. Nebyla v tom žádná snaha vytahovat se před spolužákama, ostatně, pivo tehdy pili skoro všichni. Prostě jsem jednou, myslím, že po Tata Bojs, byla tak vyskákaná a žíznivá, že jsem přistoupila k prvnímu kamarádovi, kterýho jsem potkala, a napila se z jeho kelímku. Měl tam pivo, který mi hned zachutnalo. Hořký tak akorát. Pivo za třináct korun, Delta, dvěstěosumnáctka, druhá půlka devadesátejch, to byl náš život.

Ale proč to píšu. Do některejch věcí skočíte, ani nevíte jak.

Tak třeba nikdy jsem nekouřila. Cigaretu, doutník, dýmku, jointa, nic. Neláká mě to, ale myslím si, že kdybych to jednou udělala, už se mě to nepustí. Možná, že kecám, takovej čaj s mlíkem bych si už nedala nikdy v životě, stejně jako pendrek.

Stejně jako kafe, myslela jsem si do dneška. Nekouřím a nepiju kafe, nikdy v životě jsem nevypila jeden celej hrnek, kelímek, presso, nic. Máma mi říkávala, do toho dorosteš, a sama si dělávala pressa z rodinného pressovače, pojmenovaného Francis. Táta mu mimochodem věnoval jednu svou knížku kavárenskejch obrázků. „To Francis, my coffee machine.“

Kousek od práce otevřeli novou kavárnu Caffe Trieste, takový to presso na stojáka jako v Římě. Má hezký logo a obsluhuje tam hrozně milej Slovák, ani mě nepřekvapuje, že je z Košic. Stavili jsme se tam cestou z oběda s Radkem, kterej má kafe moc rád, já mám zas ráda Radka, tak jsem si říkala, kdy jindy začít s kafem než teď? Spolu s panem barmanem mě dost povzbuzovali, pan barman mi nachystal mlíko, kdyby to bylo moc hořký (bylo to strašně hořký), ale s každým dalším lokem se to zlepšovalo a teď už se, myslím, pressa nebojím, když si únava nebo chuť řeknou, odpovím: ale jistě, jak si račte přát.

Do některejch věcí skočíte, ani nevíte jak. Stačí mít dobrýho průvodce.