Čekala jsem, jestli mě to nadšení v metru a v tramvaji nepustí, ale kdepak. Vlastně to nebylo nadšení, ale radost; jako když se známým vyvede svatba, výsledky vyšetření někoho blízkýho jsou v pořádku anebo když kamarád, kterej byl dlouho lůzr, dostane místo v práci, která ho baví a jde mu.
Takovej byl Andělský podíl, film, který jsem nestihla ve Varech, a teď jsem ho konečně stihla ve Světozoru. Kombinace dobrýho scénáře, skvělýho překladu a emocí, díky kterejm fandíte jak na hokeji. Víte, že je to hodnej kluk, kterej se chce starat o rodinu, protože sám žádnou neměl, chytrej kluk, kterej ale nikdy neměl šanci pořádně se ukázat, protože žádnou šanci prostě nedostal. A pak ta zápletka s whisky a k tomu jako přídavek nádherný Skotsko (na tom hřbitově v Glasgow jsem o mých 25. narozeninách byla!), tohle prostě musí dopadnout dobře. Taky že jo. Andělský podíl, doporučuju; ovšem pozor, poměr kapaliny a pevné látky v odměrném válci je ve výrazné nerovnováze.
Hezkej zážitek, i když to-dá-rozum-ne tak intenzivní, byl i nedělní škola Bonus na náplavce. Náplavka je magický místo, novej kult, až trochu legrační, jak tam pobíhají všichni ti hipsteři stejní jako podle vánočního vykrajovátka, látkový tašky přes rameno a vlasy na jedný straně vyholený. Kuci se zlepšujou a Bonus je rozenej frontman, ať si je jakej chce. Přestože takhle vyhraněná nikdy nebudu a spoustu akcí, na kterých hraje, bych jinak nepodpořila, pořád se mi to moc líbí. Až se lekám, jak blízký mi to je; čím víc poslouchám Bonuse, tím víc si uvědomuju, kolik věcí, který v životě dělám, vůbec nelícuje s mým „přesvědčením“. S intuicí, nebo co to je. Jak daleko je od slova na webu ke skutku off-line? Kudy vede správná cesta? Může být cesta celej život cíl? A co z toho je lenost? Téma na příští pátek.
Prima byl i Kittchen, který hrál tentokrát s bicíma. Nový zvuky těm temným příběhům dávaly druhej rozměr, třetí mám v hlavě, nakonec to bylo čistý 3D leporelo. No a milý bylo samo i setkání s Cannyovic a taky s Jirkou, jeho ženou a jejich Čendou, kterej je prostě nádhernej.
Svatba Aleny a Brtníka, kterou jsme začali chystat už někdy v polovině srpna, se nakonec den tuze povedla. Co na tom, že byla trochu zima a krápalo. Omotali jsme se dekama. Brtník vykonstruoval fantastickej dětskej koutek, to bylo hlavní číslo večera, z trafostanice jsme pomocí palet a prostěradel vyrobili parádní obří stůl na jídlo, každý přinesl nějakou dobrotu,mlsali jsme královsky. Na terase kralovaly lampionky, Bistro Praha a lokální DJs. Takovej večírek, myslím, Kokpit nezažil a už nikdy nezažije. Alena spokojeně seděla u stolku, koukala, jak se lidi baví, a libovala si, jaký má skvělý kamarády. Říkám jí, je to tím, že vy jste fajn. Proto máte takovejch kámošů a kdyby tomu bylo jinak, nikdy to takhle dobře nedopadne, ani kdyby se to všechno konalo v hotelu Ritz pic kozu do vazu.
Do tmy hrálo now I’m saving all my loving for someone who is loving me, hosté tancovali a všechno bylo na správným místě. A + B forever, věřím tomu.
————————————–
Trochu zvláštní pocit. Jak je teď po tom vyčerpávajícím podzimu (a hele, on už je to rok. No dobrá.), zimě a jaru období relativního klidu, skoro vůbec se mi nechce psát. Mluvit. A když už mě něco jako Andělský podíl (emoce!) dokope, mám pocit, že mi ty písmenka jdou jak psovi pastva.
Eště že mám v lednici kozí sýr.