Vzduchoprázdniny Karla Plíhala jsou jako exkurze do dob, kdy ještě všechno bývalo výborný. Zvuk jak z kostela. Starosvětská čistota vs. poetika současnosti, stárnoucí muž u okna přerovské varianty kavárny Avion.
Je mi to pořád hrozně blízký, na půl cesty mezi dětstvím a důchodem.
Zvolna slábne v dáli
hukot magistrály.
Voní louka květy pokrytá.
Slunce praží do střech,
kdo má dobrý postřeh,
trošku toho bronzu nachytá.
Jedeme lesem tónů
a v čele peletónu
slunko, žluté tričko,
kdo by se bál.
Nádech, výdech, nádech,
po všech našich pádech,
Stále dál se šlape na pedál.
Stačí úsměv slečen
už jsem chtíčem vlečen,
ač jsem běžně línej jako veš.
Než to skončí s gypsem,
vyndám nohy z klipsen
a ty mě zase v klidu dojedeš.
V očích světlo i tmu
v monotónním rytmu
tiše hlesne naše soukolí
Náhle má to grády,
když za mými zády,
zahneš s někým
někam do polí.
Až ti jednou sprintem
zmizím labyrintem
a v dálce zhasne slunce i má pleš
Žádné velodrama, nezůstávej sama
než mě jednou v klidu dojedeš.
Moc dobrý. Hani, díky za tip a snad si to i stáhnu.
Určitě to udělej, Jani, je to radost, ta deska.