Už je to dýl.
Inspirována sobotou na horách, sedla jsem si večer ke stolu, že si budu kreslit a při té příležistosti provedu každoroční údržbu hlavy (= vypnu na autopilota). Nápad na obrázek jsem měla, ale nešlo mi to. I tu jsem před sebou zmerčila lahvičku laku na nehty a za půl hodiny jsem namísto zamýšlenýho obrázku dodělávala syrovou kresbu na letošní PF. „Skvělý, to je přesně, jak vznikají nápady. Když se člověk pohrouží do křesla a vymejšlí, tak nic, ale když povolí a normálně funguje, oni přiskočí,“ říká mi pak táta.
(Není to tak i v životě?)
(V životě to vůbec takhle nebývá, ledňáček je ptáček, který nezpívá.)
http://www.youtube.com/watch?v=CPdz1_KSdd4
Na tom večeru bylo ale nejlepší úplně něco jinýho. Konečně jsem si pustila krásnou dvojdesku Vladimíra Merty Struny ve větru, co mám půjčenou od Marka; dva roky staré dvojCD, čtyřicet zhudebněných básniček od Hory, Seiferta, Ortena a dalších.
K Mertovi se dostávám postupně až teď, co jsme s ním zpívali. Vyrůstala jsem na jiný folkový větvi, Plíhal, Redl, Merta mi byl vždycky trošku země vzdálená. Proč, vlastně? říkám se teď, asi že ho nikdo neuměl pořádně zahrát. A tak Struny ve větru hrály, čistá hlava, stoprocentní klid, kreslím si to svoje péefko a těším se na desítku, to je Má bohéma. Jedna ze tří, kterou jsme zpívali na koncertech, nádhernej nostalgicko-dada text od Rimbauda v překladu Nezvala.
Sedím, kreslím, přemýšlím a říkám si, že je docela blbý, že od tý doby, co pracuju v kanceláři s ajťákama, mi při tý poetický písničce namísto „má bohéma“ automaticky naskakuje „má doména“.
S naší vrchní doménou jsem dnes absolvovala milou cestu na Staroměstskou. Stojíme na eskalátorech na Míráku, povídáme něco o novém YouRadiu a najednou nás těsně za sebou minou dvě osoby s červenými šálami. Ahoj, říká L. té první. Ahoj, říkám já té druhé. To byl bratranec mojí ženy, vysvětluje L. A kdo byl ten druhej? To byla moje láska, říkám já. Jako kdybych ten popel ze sežehnutýho srdce neměla dávno pohřbenej.
Nojo, věci se dějou a winner takes it all.