Na konci devadesátých let vydaly Tři sestry desku Soubor kreténů.
(Aby později nedošlo k mýlce, já mám Tři sestry tak jako pasivně ráda, neuráží mě a Fanánek Hagen je podle mě super textař. Samotný termín „soubor kreténů“ si občas půjčuju, když chci vyjádřit, že někdo, případně nějaká skupina, se nechová úplně… chytře? Bystře? Nebo prostě jenom normálně?)
Kupříkladu v pátek. Od Pavla K. mi přišla nabídka rozhovoru s jakousi DJ dvojkou, která bude hrát na oslavách narozenin SaSaZu. Neznám je, nesleduju to, tak Pavlovi píšu, že já s nima rozhovor dělat nebudu, ale že třeba naše dvě tanečněji zaměřené větve by o to měly zájem. A že přeposílám. Jasně, PR klubu SaSaZu, ale co, když se to nebude hodit, řeknou díky, nechci, nazdar bazar. Jenomže.
Od největšího přišla odpověď, že s Pavlem K. je v baráku zákaz spolupracovat, protože je to šméčkař, dluží peníze, divně uvažuje a kdesi cosi. Odpovídám, že to bude shoda jmen, protože Pavel K. nemá s byznysem, o kterém je řeč, nic společnýho; je to hudební novinář a „pouze“ pomáhá klubu s PR. Za chvíli mail, že „přesné jméno bude vědět kolegyně.“ Tyjo. Žádný „nemáme o rozhovor zájem, protože nechceme dělat PR SaSaZu,“ což bych samozřejmě pochopila. Místo toho „přesný jméno šméčkaře, se kterým je zákaz spolupráce, ale o kterýho tady vůbec nejde, zná T.“ Já vím, je to blbost, kapka v rybníce. Ale už zase tomu nerozumim. Princip. Jak může někdo na tak vysoký takhle přemýšlet? Za chvíli mail z druhého kanálu: „My ho máme taky na blacklistu.“ Achjo.
Blbý je, že tak to prostě u nás v továrně chodí. Pracuje v ní hrozně málo lidí, kteří dokážou přemýšlet nějak konstruktivně a mimo rámec trvalýho příkazu. Co si stěžuju, když jsem tu dobrovolně, vím. Ale jak dlouho se tohle dá vydržet, aby se z člověka nestala hlava vymytá, to tedy nevím. Jistý je, že mi to začíná brát hroznejch sil. (O vysávání ještě později.)
Ještě pojedu na týden na hory. Je vais faire du ski en France pour la premiére fois – poprvé v životě na lyžích ve Francii!, ale pak už se strašně těším na jaro. Čím jsem starší, tím víc se těším na jaro. Během zimy jsem si poctivě sháněla výbavu (haha), tak doufám, že mě letos nic nezaskočí.
Jednu ze zimních derniér jsem si odbyla v pondělí (do českých hor má smysl jezdit jedině ve všední den) ve Špindlu s Irenou. Stejně jako loni s Ondrou v Rokytnici, i tady bylo nádherně. Slunce svítilo, nebe bez mráčku, sníh bezvadnej. Nahoře nad černou prázdný kotvy, galantní vlekař a písničky z countryradia. Miluju lyžování a jsem ráda, že mi dospělý věk přivedl kamarádku Irenu. Přijde mi to jako vzácnost, že na podobnou notu naladěný duše může člověk najít i později, když už je zformovanej jiným okruhem lidí.
Dva víkendy zpátky napadlo tolik sněhu, že ze Šárky vypadli běžci (ha) i cyklisti a nastoupili běžkaři. (Nedávno jsem listovala blogem a zjistila jsem, že na běžky bylo v Šárce naposledy před třema lety.) A tak jsem se taky vyměnila za běžkařku a vyrazila na pětikilometrovej „okruh“. Žádný stopy, žádný mazání, trošku jsem se potácela, ale bylo to boží. Víc běžkování hlavnímu městu!
Do toho běžný kvapný a někdy taky až moc klidný život. Jeden fajn Doubravan, zkoušíme starý věci na dubnovou desetiletou oslavu. Snažím se teď víc sledovat filmy, v kině i na počítači; mám to všechno vypsaný na papírku a, ehm, stahuju jako divá. Hořící keř byl třeba podle mě úplně super a Pauhofová pro mě nečekaně výborná.
Pár koncertů. Poprvé jsem např. slyšela zpívat a hrát sólo Arana. Útržky vnitřních monologů, krajina, folk; všechno věci, co mám ráda, ale stejnak mi tam něco chybělo. Nabídnutá emoce. Příběh, kterej si můžu rozvinout. Dynamika. Nevim, dál. Bylo to takový medvědí, když je zrovna zimní spánek. Energičtí Hm… a OTK U Rafa. Narváno jako za starejch časů. Moc se mi taky líbila výstava Karla Malicha, ale ještě víc mě zaujalo, jak o věcech přemýšlí. Napsala jsem o tom Na výstavu.
Mýmu běhání provětral vteřiny liberecký Ondra z dailymile, poradil mi, jak trénovat, a najednou běhám časy, o kterejch jsem nevěděla, že existujou. Říkám si, že by to na těch vysněnejch 2:10 mohlo vyjít. Třeba. Makám na tom.
Daleko víc teď přemejšlím o tom, jak mě řada věcí a lidí, který jsem dřív měla ráda, vysává, a jak nejsem dost asertivní/nepřátelská, abych to/je odehnala. Moc nevím, co s tím, nepřijde mi, že bych se v tom nějak zlepšovala. Třeba vůči svědomí. Pořád mám spíš negativní bilanci, pořád si říkám, že si to nezaslouží a že je to moje chyba, pořád neumím odhadnout, co je moc a co málo a kde je vlastně ten správnej (boží) hrob.
I proto se těším na jaro. Třeba zas budou barevný věci, co jsou teď černobílý. Dni ako komíny.
