Tramvaj natřískaná a jediný místo vedle dospívajícího kluka, který nahlas telefonoval. Sedla jsem si a otevřela knížku. Brzy se ukázalo, že je to kluk s lehkou autistickou poruchou. Když dotelefonoval, zaujaly ho moje punčocháče; zlehka se zvědavostí dítěte mi sahal na nohu, aby se přesvědčil, jestli to teda punčocháče dovopravdy jsou. Díval se na mě a ptal se, proč pan řidič nehlásí správně zastávky. Neumím s takovýma situacema zacházet, a tak jsem docela s radostí přenechala místo starší paní, která nastoupila na Bořislavce. Neměla silonky, zato kopec trpělivosti. Jste v důchodu? No jo, jsem. Máte vnoučata? To víš, že mám. A taky jim vaříte? To víš, že vařim. A vaříte i řízky? Kuřecí, nebo vepřový? Mouka, vajíčko, strouhanka? A guláš taky? To víš, že jo. A vy tady někde bydlíte? Proč ta tramvaj nehlásí zastávky správně? Pak jsme obě vystoupily, paní se mile usmívala. Asi je od vnoučat vycvičená.
Jsou to někdy zvláštní setkání. Jako třeba tuhle při běhání v Šárce. Na louce bych čekala tři srnky, srnek a zajíců je náš les plný. Ale kdepak, místo srnek se na louce pohybovali tři pánové s detektory kovů. Hledali poklad nebo nevím, co tam hledali. Hehe, možná tam někdo z nich ztratil při běhání klíče.
Tři hezký zážitky z poslední doby. Zaprvé Silver Rocket Točník. Výlet! S Lucií, která byla po dlouhý době v pohodě, jsme vyrazily na sobotní program, sluníčko svítilo a v Žebráku jsme si daly skvělou zmrzlinu. Hazká procházka od parkoviště nahoru k hradu a hned za branami jsem potkala Lucku, Petra a jejich holky, moc milý setkání po dlouhý době. (To je zvláštní, jak někdo dokáže bejt zcela přirozeně milej pořád. Vždy a za každý okolnosti. Třeba tadyhle Petr s Luckou). Prolezly jsme hrad (krásný světlo, krásný výhledy) a střídaly stage Konírna se stagí Nádvoří. Všechno šlapalo jak hodinky a ačkoliv hrály kapely, který mají do klidu daleko, večer plynul klidně, bezproblémově, radostně. Po setmění kluci rozdělali oheň a při závěrečným koncertu Paramount Styles jsem si přišla skoro jak na táboře; Paramount Styles byli něco jako velkej vůz.
Naopak na pětadvacetinách Tata Bojs sluníčko nesvítilo. Chvíli po povodních, Vltava napuchlá po okraj a ve Žlutých lázních to tak tak stačili uklidit. Ale kluci byli natěšení a za žádnou cenu se ani to nechtěli vzdát. Už od půl pátý jsme s D. zvučili, nakonec se ukázalo, že slyšet nebudeme, ani kdybychom si k hlasivkám přidělali mikrofonky. Aspoň z nás spadl stres. Když pak na nás při C.V.A.N.a Pěšácích přišla řada, dali jsme to docela v pohodě a jako bonus jsme prý i byli trochu slyšet. Jinak samotnej koncert byl podlě mě úplně skvělej, tata to dobře šlapalo a všude kolem lítala energie. Když se pak před desátou s lidma loučili pozdravem jako se loučíval Vinnetou se svým bratrem v krvi, bylo to dojemný. Pro mě je na tom nejcennější to pětadvacetiletý klučičí přátelství bez výhrad, kromě Tomáše s Vladanem asi žádný takový kámoše neznám. Po koncertě jsme se všichni potkali na afterparty, kde se podávaly mé oblíbené kousky zeleniny s dipem; vždycky si říkám, že takovej řapíkatej celer rozsekanej na proužky je za málo peněz hodně muziky. Výborný bílý víno v kombinaci s gintonicem způsobilo, že jsem se ráno probudila s hlavou na řetízkovým kolotoči.
Píšu tady, že (klučičí) přátelství je někdy víc než savec. Další takoví kamarády má ale vlastně taky Petr, který slavil na terase pětatřicátiny. Na terase je to úplně báječný, vidíte na celý Nusle a ještě dál, koukáte lidem do oken a počítáte vinohradský antény, zkrátka na terasu chodím pokaždý moc ráda.
Letos jsem se na terase potkala třeba s Lenkou s klukama, taky moc milý, dlouho jsme se neviděly a jejich Tondu jsem vlastně znala jen z fotek. Markétu, která vyprávěla o Aljašce, jsem takdy dlouho neviděla, a druhou Markétou jsem potkala poprvé v životě. Ale zjistila jsem, že má za muže muzikanta, a tak jsme tam tak seděly a pily a jedly a povídaly si o muzice a dětech a lyžích a škole a čas příjemně plynul. K tomu jsem se z Petrova ipadu snažila vydolovat nějakej party playlist, ale co já jsem za dýdžeje, to jsme se ukázali už na Pétině květnové oslavě na jihu Čech, žejo. Pak jsme se všichni přesunuli na pavlač – celá ta kancelář je úplně fantastickej prostor s velkým oknem do vnitrobloku – a pili víc a víc bílýho rumu a coly, až to všechno začalo bejt trochu rozmazaný, přesto pořád hodně zábavný. A jak jsem v týhle společnosti, která se zná od gymplu, vlastně jen na návštěvu, tak to bylo taky příjemně jiný. Smáli jsme se, jak jednomu spolužákovi vyšlo v přijímačkovým testu, že vlak má minus čtyři žluté vagonky. Poslouchali jsme Rolling Stones. A pak jsem najednou měla místo hlavy a těla jedno velký cuba libre, všechno se zdálo docela jednoduchý a já na sebe ze shora koukám, jak přešlapuju čáru. Po dlouhý době jsem si připomněla, jaký to je, když jedete v protisměru a k tomu víc než stotřicítkou. Pokorně čekám n na zpětnou vazbu; až to na mě vybafne a dá mi to přes prsty.
Ráno a dopoledne a vlastně celej den byl náročnej úměrně k vypitému, ale teď je zase noc a já se už začínám těšit na nový týden. Pojedu na muziku a na filmy a na skok na chatu a to všechno by mohlo být bezva. Po skoro patnácti letech čtu znova Pěnu dní od Viana a úplně se tetelím blahem, jak je to pořád neskutečně fantastický.