You´ll always be my boy

Ve středu jsem byla na fatnastickým koncertě, Please the Trees křtili novou desku A Forest Affair. Z alba jako takovýho jsem byla trochu rozpačitá, domácí příběhy v nepadnoucí košili, celý to tak nějak kulhalo.

Na křtu to bylo ale úplně jinak. Nacpaná Beseda, do toho klidnej Václav s kloboukem a kántry košilí. Ze starý sestavy už s ním nikdo nehraje a je vidět, jak je to teď všechny hrozně baví a jedou si ve svejch světech, ze kterejch jde ales měrem k lidem neskutečná energie. Z pódia při Getting Ready lezly hutný energický vlny, spousta emocí, co neměly daleko k extázi, notyjo, něco takovýho jsem už dlouho nezažila (a vlastně doteď si pamatuju, že jsem nechtěla, aby to skončilo). Plus výborný hostování Jonathana Burnsida a klávesisty Viliama Béreše, hlavně ve Wrong Along, to byl úplnej balzám. Hráli přes dvě hodiny a vyždímali nejen sebe, ale i lidi, kteří to s nima táhli v podstatě celou dobu. Václav se chvílema úplně ztrácel, skočil do pódia, potácel se tam s kytarou i bez ní, nakonec jednu pověsil nahoru nad pódium. Chvílema byl zase ten dobře vychovanej kluk a táta vod rodiny („ale notak, holky, přeci to na mě nebude házet, to už je passé, vždyť mám děti.“)

Před PtT jsem stihla ještě kus Houpacích koní. Taky ve výborný formě, stadionová kapela, říkala jsem si chvílema, prostě super zážitek sakumprásk.

Domů jsem šla úplně nadšená, best things come wrom nowhere. Jen na to, proč bubeník nosí knírek jako Tvrdík, na to jsem nepřišla.

A tady Red Sky přímo z Besedy…

…ještě víc country

Manželka Lenka měla krásný zelený puntíkatý šaty a na stage mu přinesla dort

SK Uvidíme

Sice vůbec nevím, do čeho jdu, ale chtěla bych porazit alespoň jednoho z těch agilních seniorů. Plus líbí se mi samozřejmě ta výzva, chcípnout v kopci.

Velká Kunratická

Tohle video je teď moje oblíbený. Hezkej podzim, co. Takovej jsem loni neměla. Takže za měsíc. V dresu SK Uvidíme.

Vítejte

Líbí se mi, že lidi na mým blogu hledají „americke kantry klipy“. Doufám, že ten klobouk bude stačit.

Málo se raduju z věcí, ze kterých jsem se ještě loni radovala hodně a ráda. Třeba celý Říčky před týdnem; bezvadná brigáda, hodně práce, muzika i procházka na sluníčku,

Nad Říčkama

samí kamarádi a parádní oheň k tomu; spousta hvězd a ty nejmilejší písničky,

přesto jsem to vnímala jen napůl plynu.

Mluvili jsme o tom s panem Petrem, zamhouří oči (vždycky si v takovou chvíli v duchu říkám, co na mě asi tak vybafne?) a povídá, to je normální, vítám vás v dospělosti. Hodně na to teď myslím. Copak bejt dospělej znamená ztratit jiskru? Snažím se to dohnat trikem se zlatejma flitrama, ale sama vím, že tudy cesta nevede. Akorát si zase ucpu šatní skříň. Jako kdyby se ze mě s tou loňskou zkušeností něco vypařilo, jsem v módu stand-by a nedělám vůbec žádný výpady, jenom tak pluju a čas běží.

Ale jasně, že se občas nadjou věci, který jsou víc než milý. Např. soustředění s Doubravánkem. Krásnej den začal už na trzích v Dejvicích. Mám ty rána ráda, vždycky tam někoho potkám, a když jsme domluvení, je to o to lepší. Sluníčko svítilo a celá posádka do Hoslovic, Ivča, Irena i Štěpán, měla trika s krátkým.

Na dejvickém trhu s kamarádama

Na trhu jsme snědli sýry a vypili něco burčáku sladkýho jako limonáda (ještě se nerozjel, povídá paní u stánku a chichotá se do blůzky), jako starej mazák jsem si poručila presso s mlékem a cestou autem jsme si pak pouštěli nové CD všech melodií z bondovek. Před Hoslovicema byl tak krásně barevnej podzim; každej rok jsem z toho úplně vyjevená. A U Kance jelo rodeo. Oprášili jsme starej repertoár, doučili se nový Midi Lidi a do noci jsme pili a mlsali, nahřívali se u ohně a bavili se na účet Jana Tuny. Taky jsem se byli podívat na pozůstatky rodea, kántry kapela hrála americký kántry klipy a všichni měli  trampský klobouky.

Ráno déšť vystřídal slunce a v sále jsme začali zkoušet Veška pivo vařila od Wericha, což sice není moje poetika, ale zní to moc hezky. Těším se na pozdimní koncerty a doufám, že to, co jsme v Hoslovicích natrénovali, zase hezky prodáme.

Jestli jste v Hospodářkách četli tohle, nevěřte tomu. Nevěřte nikomu nad třicet, takže věřit se vlastně v týhle mediální krajině dá jenom Lidovkám, který píšou děcka.

Tak špatný to se mnou už/eště není, soudím podle nedávný obědový procházky dolů na Karlov do vietnamskýho bufáče. Svítilo sluníčko, foukal vítr, hezkej podzim na Vinohradech. Dlouho, možná, že celý rok, jsem tudy nešla, srdce se těm krajům vzpíralo. Teď už to samozřejmě všechno vidím a cítím (?) trochu rozostřeně, a tak jsem si prošla i Ztracenku, o který jsem s tehdy myslela, že tam budeme chodit jíst pizzu a bude to super. Ze Ztracenky jsou krásný výhledy na Prahu a je tam klid. Kdybych studovala přírodovědu, chodila bych se do Ztracenky učit na zkoušky a místo obědů s ajťákama bych si malovala obrázky prvoků.

Nojo, jenomže někdy si prostě nevyberete.
(Tedy, ne že bych někdy chtěla studovat přírodovědu).