Archiv autora: boatbehind

Na Noise of Human Art jsme šla se Štěpánem a s Helčou. Rock Café bylo natřískaný, asi tak třikrát víc natřískaný, než je příjemný. Být hochem ze Silver Rocket, dala bych pořadatelům v Inkvizici na holou.
Nojo, ale i tak to byl dobrej večírek, diskotéka, hands up to the ceiling. Mít tam tak aspoň jeden malej Mirrorball.

Reforma, dělá se zase reforma. A tak jsem zrušila schůzku o zubech. Místo toho jsem popadla baťoh s oblečkama a jela osmnáctkou z Národní, ach, jak byla smrdutá, na Veselí za Jankou a její malou Elou. Další z nový řady jiných životů. Je třeba tam dospět.

Celý víkend jsem prospala, od dvou do dvou a ještě dál. Ovšem taky jsem něco stihla.
Tak třeba Josefa Ladu v Obecním domě. Skvělý. Čistý a zajímavý. Vůbec jsem nevěděla, že Procházka a Zrzavý mají taky takový pěkně rurální motivy. Dvůr v Kácově od Zrzavýho je fantastickej. A taky Liška od křivého dubu, to je prostě fenomén.

Braňte knihu!

Také pes má k čtení vlohy
Proč však kniha nemá nohy?

Jak to bývá v světě všade
pekáč na knihu se klade!

Stihla jsem taky zajet pro lyže. Jenomže ouha, vázání se někde zatoulalo!
To už je třetí instituce – po opravně ipodů a metliček ke šlehači – odkud mi maj zavolat: "Haló, paní, můžete si pro to přijít, už to pro vás MÁME!" Již se těším.
Stihla jsem taky zajít na oslavu devátin do Žlutý pumpy a až do noci povídat s Honzou o životě (a tak), odpovědět několik soutěžních otázek a vypít jednoho panáka.
Stihla jsem i návštěvu a polívku s knedlíčkama u babičky a jedenkrát Poločas od Kryštofa v Bontonlandu a taky DVD Billa Evanse a ještě hodinu okolkovat v dětský Zaře (nojo, zkuste to před Vánocema, teď nám ještě krátký rukávky nechoděj). A taky jsem stihla vidět skvělýho Trojana – Oblomova v Dejvickým divadle.
Vždyť já jsem toho stihla tolik!

A taky nám ve Vokovicích nasněžilo.
Tramvaje zas nejsou slyšet
a já jako velká černá kočka
našlapuju na bílý souvislý prostěradlo
dělám šlápoty
trochu si to vyčítám
a trochu se u toho usmívám
tahám za nitky

Z Kafky na pobřeží už zbývá jen pár listů. Ten pocit přišel až na konci, ale chvílema mám fakt chuť s tou knížkou prásknout o zem a už ji nezvednout, možná naopak ještě trochu zašlápnout. Zklamala a finišuje stejně jako Alchymista, což je nejhorší kniha, kterou jsem kdy četla, hloupá, plná prázdnejch slov a prostá prostoru ke konání. Ale pak zase zablejská nějaká situace, věta nebo obrat a já se nemůžu odtrhnout. V hlavě mi to šrotuje, co to asi může být? O co jde? Co v tom hledat? Odkaz – k čemu? Znám to?

Netahám, ale to je jedno.

Tahá za ně Jakub a jeho Noha band, a to je důležitý.
Včera na Slamníku hráli s Konvrzkem a byl to milej večer, dávno už jsem všechny ty kluky neviděla, a že jsem je ráda viděla.
Hele, Joe, ta tvoje holka, vona za tebou už ňák moc nechodí…
Všechny nový písničky od Jakuba i obě coververze mě baví čím dál víc, stejně jako ty starý. Jak jsme s Kalifukem nakonec spočetli, chodím na ně už devátej rok. A? Nemrzí mě to ani trochu. Těší me to. Mám z toho radost. Takový uspokojení. Myslela jsem si jednou, že už bych z toho mohla vyrůst, ale kdepa. Neznám, snad kromě Bubáka, ale to se nepočítá, nikoho, kdo by vykládal takový příběhy a komu bych to tolik věřila.

Nejdřív z toho ztuhnu
a pak mě to roztaje
jako máslo z lednice
Tahám za nitky…

Den ale nebyl od začátku tak hezkej.
A to jsem si myslela, že bude, protože v práci už mě čekalo jen pár drobností. Jenomže Silva má hrozný problémy se svým břichem a novým životem, a tak jsme museli její tři stránky dělat za ní.
Myslela jsem si, že toho tolik nebude
Myslela jsem si, že to bude lehčí
Myslela jsem si, že všechny domácí starosti jsou trochu hloubš
Myslela jsem, že je normální, vstávat celej tejden brzo a bejt dlouho vzhůru
Myslela jsem, že očkování proti chřipce nebude tak invazivní
Myslela jsem, že mě nebude tolik bolet hlava po včerejších Ztrátách s Damákama
Myslela jsem, že ve Ztrátách maj lepší víno

Někdy ve tři se mi udělalo blbě. Asi tak, jako když se omdlívá, ale ne úplně. Eště nikdy jsem v práci nebrečela, nojo, všechno je jednou prvě, a tak jsem si šla lehnout do odpočinkový zóny a ležela jsem tam ani nevim jak dlouho a pak znova a pak jsem se uklidnila a skoro všechno jsme to nakonec s Luckou udělaly a pak jsem šla večerním Smíchovem do kopce k autu, to bylo dobrý, čerstvej vzduch, a doma dvě hodiny spala a přišla pozdě na Slamník, ale i tak to bylo dobrý. A teď mám vlastně ráno, protože jsem vstala před chvílí, docela vyspaná, naladěná a klidná.

Pojedu si koupit ty lyže
a večer na Hoegardena do Pumpy (slaví 9 let – teprve?)
esli se domluvíme.

"Neunudíš bližního svého", to je ale skvělej titulek rozhovoru s kapelou. A vůbec je to vtipný, jako do života. A taky důležitý.

Dneska proti nám na Karláku seděly tři hrozně hezký paní. Na hlavně hezký paruky, na těle hezký oblečení. Švitořily a plánovaly zimní dovolenou na horách, jako by se ale vůbec nic nedělo. Veselá a milá sestra jim čas od času zkontrolovala a vyměnila kapačky do žíly nebo do portu, pár příjemnejch slov a úsměvů. Kolem všichni ti příbuzní, čtou, jedí, povídají si s ostatníma nebo jenom tak koukají z okna.

Úplně jsem v tu chvíli zapomněla, že na rakovinu se umírá.

pět tisíc! Díky!
Zdraví Hana a Hana.

Chtěla bych si konečně koupit nový lyže a jet někam na hory.
Aspoň jedno z toho brzo udělám.
Slibuju.

Když dávaj v televizi basket, doprovází to v pauzách takovej ten zábavnej klakson, kterej zní, jako když se na nádraží dožaduje pozornosti amplión a v něm jalovej hlas: Tjá plesk tů! Prosím pozor, na druhou kolej přijíždí rychlík R320 Robert Schumann ze směru Olomouc, Zábřeh na Moravě, Ústí nad Orlicí, Česká Třebová, Pardubice, Kolín. Vlak zde jízdu končí. Tjá plesk tů!

Regina Carter Quintet, Rudolfinum, sedmá řada na balkoně, sedadlo číslo 6, 19:30.
I´ll Be Seeing You, titulní skladba ze stejnojmenný poslední desky v půli koncertu, byla nádherná, čistá, vroucí a zároveň vzrušující.

Původně jsem chtěla jet z Bulovky do Akropole na Nory a Islanďany, ale všechno dopadlo jinak (jako bych to nevěděla). A tak jsem nakonec skončila v Dvořákově síni. Vyprodané.
Regina a její hoši se rozjížděli pomalu. Lokomotiva se silným strojvedoucím ovšem brzy nabrala směr, rychlost a mezi jejíma nepravidelnejma nárazama o pražce na sebe hoši se svou vedoucí ještě stačili tu vybafnout, tu si přes síť vyměnit míč, tu si odpovědět rýmem.

Hudba Reginy Carter Quintet je organizovanej vtipnej chaos, jakkoliv by se mohlo zdát, že černošská jazzová houslistka, která miluje svoji mámu a 20. až 40. léta, nemůže mít s chaosem nic společnýho.
Jen byla hrozná škoda toho prostoru. Zavřela jsem oči a představila se ji v pěti jinejch pražskejch klubech, s pár stovkama lidí kolem a daleko lepší, živelnější a elekrizující atmosférou. Líp a míň nazvučenejma bicíma, líp a víc nazvučeným klarinetem a kontrabasem a hlavně s touhle skvělou houslistkou, kterak vypráví, jak se v Detroitu všichni scházej u velkýho piána

a hrajou
samý veselý
až do rána…

A tak si do svýho bločku zapisuju tři malý hvězdy.

Před Reginou chvíle, ale milá chvíle, s Petrou, Honzíkem a Kačenkou a Makulou a jejím velkým břichem v Davídkově, jiný světy a přesto průsečíky. Petra se s dětma za tejdem vrací do Washingtonu, ale v květnu se i s Danem vrátěj a budou žít znova českej život. A my s nima.
Co nám včera dalo práce najít u Hradčanský hospodu, kde se nekouká na fotbal. U Viléma jako doma, i tam se koukalo, ale trochu míň a kultivovanějc. Večer s Jásou a Jéžou a Teriškou a Pejzi a Pištou a Vlaštovkou byl skvělej a hořkovtipnej
a na Dejvický nám jela dvaadvacítka do vozovny, to má člověk vždycky radost, když potká tramvaj mimo jízdní řád.

Na dobrou noc si pouštím desku z nejoblíbenějších, Moon Beams od The Bill Evans Tria.

Mám na to tady dobrej klub.