Archiv autora: boatbehind

Hellboard

Začlo to tak, že jsem letos na United Islands potkala Jirku Reichla.
Blbost. Začlo to tak, že jsem loni v únoru začala s Pavlem a s Jimim chodit na druhou stranu. Myšleno na obědy za Nuselský most, do thajskýho bufáče na Vyšehradě. Splněnej mikro sen, jít pěšky přes tenhle velkej most. V bufáči mají vynikající polívky, zjsitila jsem záhy, málokdy odolám a nedám si jednu porci před hlavním jídlem.

Hellboard. Taková ta polívka se sedmi nebo devíti nebo kolika papričkama namalovanejma v jídlením lístku, když ji sníte, máte ji zadarmo a eště vám připíchnou fotku na hellboard. Tak tuhle jsem samozřejmě nezkoušela, chutnala mi tak obyč s kokosovým mlíkem a jednou nakreslenou papričkou, kouskem masa a cibule.

Pak dlouho nic, do léta obědy s P., pak rozpor a od té doby obědy sama nebo s jinými kolegy. Změnila se obshluha, změnila se láska, ale polívka zůstává. Přemýšlím nad tím, jak ji uvařit doma. Přemýšlím však spíš jen tak coby kdyby, nechce se mi shánět kokosový mlíko ani citronovou trávu a vůbec, špagety jsou jednodušší a dá se do nich dát bazalka z balkonu.

A pak jsem potkala Jirku Reichla na United Islands. V ruce si nesl pljeskavicu a nějak jsme se dostali k thajské polévce. Říká, to je jednoduchý: koupíš kokosový mlíko, čili papričky, zázvor, cibuli, uvaříš vývar a máš to.

Takže mám to. Těsně před zavíračkou jsem klouzala s košíkem po Tesku, hledala kokosový mlíko a zázvor a narážela na samý regály s psím žrádlem, dneska jsem to u Vietmanců dorazila papričkama a citronovou šťávou. Na krk jsem si uvázala čistě vypranou zástěru na vaření a dala se do toho podle receptu v Apetitu.

Že se tři roky za sebou neumím oblíct na Rock for People a taky nevim, kolik mám vzít benzínu, aby mi to stačilo i na cestu zpátky, je stará věc, zvyk, tradice, která nám pokaždý tak trochu, ehm, zpříjemní cestu. Ale že nevím, jak strašně pálivá je jedna – byť nadrobno nakrájená – čili paprička, to je základoškolské. Hloupé. Nepraktické. Pálí mě z toho ruka, oko a rty, samozřejmě, rty, ty nejvíc, polívky je ještě půl kastrolu, ty papričky jsem už vybrala, takže dobrý, ale chuť mě na tu dobrotu teda trochu přešla, no. A to se tam v tom kokosovým mlíce a vývaru válí krevetky a žampiony, za kterýma bych šla světa kraj.

Learn to be a loser

Tohle je zajímavý.

Instead, it points to an alternative approach: a „negative path“ to happiness that entails taking a radically different stance towards those things most of us spend our lives trying hard to avoid. This involves learning to enjoy uncertainty, embracing insecurity and becoming familiar with failure. In order to be truly happy, it turns out, we might actually need to be willing to experience more negative emotions – or, at the very least, to stop running quite so hard from them.

 

Hodiny na přístojový desce ukazovaly 4:00, když jsem řekla, že jsem z toho, co jsme viděli a zažili na festivalu, trochu zklamaná. Na to Ondřej začal mluvil o článku v Guardianu. Bylo to zajímavý, nejvíc zajímavý za celou cestu, ale taky už jsme přijížděli domů a Ondra vystupoval.

Ráno jsem se k tomu vrátila. Velkej článek o tom, že bychom se měli naučit přistupovat ke štěstí z opačnýho směru. Nemít na sebe takový požadavky, nemalovat si věci, neplánovat pořád, že zrovna my sníme tu nejlepší pečínku, ale hlavně neutíkat před chybama, nejistotou a so called neštěstím (fakt, že štěstí přichází zevnitř, nikoliv z venku, je jiná vesnice.)

Pro mě je ten text hodně aktuální záležitost. Je půlka roku 2012 a najednou cejtim, že se věci, který pro mě nebyly k rozlousknutí, lámou. Lámou se samy, bez mýho přičinění, a lámou se tak, jak jsem to nechtěla, ačkoliv se jasně ukazuje, že tenhle „špatnej“ směr byl nevyhnutelnej. Stojím před nima, po kolena zaflákaná bahnem z propršenýho Rock for People, utahaná, smutná, nesoustředěná, poražená (bitva? válka?) s nejasným výhledem do budoucna (a tudíž s bolavou a zatuhlou šíjí).

Mezi těma loužem jsem zahlédla dvě postavy, jak se spolu plouží na druhou stranu, než jsme se ploužili my, jako by nic, jako kdyby vždycky byly cizí, jako kdyby to takhle bylo odjakživa. Tři ročníky Rock for People téměř přesně ohraničují události, kterýma jsem žila, díky kterejm jsem byla šťastná, nešťastná i na vážkách. Ten letošní ukázal, jak se věci pravděpodobně mají a že je opravdu nejvyšší čas všechno to pustit (je to strašná dřina, daleko největší, co jsem za poslední roky zkusila) a podívat se na to takhle:

Failure is everywhere. It’s just that most of the time we’d rather avoid confronting that fact.

A ještě bych k tomu přidala tuhle košickou písničku, kterou si poslechněte, když se vám nebude chtít číst dlouhej text v Guardianu. Je to tu všechno, slovensky, ve třech minutách čtyřiceti

————————
Speciální dík za dva festivalový dny patří Lukášovi, Ille a Cannymu. Hlavně výjezd ve čtvrtek v noci byl fakt super. Zelený skittles.