Je největší léto na světě.
Poslední týden pořád dokola.
Ale celá deska Idle Labor je super.
http://www.youtube.com/watch?v=eXrlH-dgxvY
Archiv autora: boatbehind
Léto 2014
Přišel_f.l. věk, kdy ráda jezdím na chalupu. Pomalu prodlužuju dýlku pobytu – jednodenní výpady střídá přenocování – a rozšiřuju záběr aktivit. Sekám trávu, prořezávám větve, stavím přístřešky pro dříví, čistím zahradu i dům a voila, poprvé v životě jsem na chalupě s kamarádama opékala buřty!
V předletním horku jsem na louce za zahradou vyhloubila ohiště, kde jsem celý odpoledne pálila mrtvý živý plot, lámala ho přes koleno (a večer se vlastně ani nedivila, že místo stehen mám dva gigantický H&Mtomy).
Ráno se dá na zahradě v klidu snídat a k tomu číst. Je to vesnický klid, ke kterýmu patří cirkulárky, ovce, ptačí mix i zvuk motorů. Večer fantastický koupání v jezírku s tím nejmelancholičtějším výhledem do kraje, kterej mám tak ráda; ticho, klid a čas, co se tetelí jako vzduch v horku. Za chvíli přibyhou houby a borůvky a bude to ráj bez výhrad.
Včera první letní den. Ostrovní festival a taky třešně na Národní, trojrozměrná poznámka v proudu slov. Na festivalu mě moc bavil set Garden City Movement, který jsem objevila během spolupráce se akcí Dny Jeruzaléma v Praze (vypadalo to na nich tak:)
a ráda je teď poslouchám. Zapadá to do pozvolného procesu výměny krve. Zpěvák na koncertě vypadal, jako kdyby řídil tramvaj, napůl autopilot, napůl soustředěně.
Stejně tak teď ráda poslouchám Kamp! a jejich nový singl, který pro mě objevil Ondra, když psal článek o ostrovních tipech.
V písničce A New Leaf slyším vlaštovky, moře + letní dream pop a včerejší noční koncert v Roxy jsem si užila jak dlouho nic. Vlaštovky mi v hlavě pískaly celý večer, byly tam i ve chvíli, kdy jsem čekala pod pódiem na začátek. Kapela přišla a představy plynule překulila v realitu, A New Leaf to celý otevřel. Nádhera.
V srpnu přijedou Pet Shop Boys. Na tuhle zprávu jsem čekala skoro celý rok, a když konečně přišla, ukázalo se, že věci jsou zase o pár matic posunutý. Změní se asi jen tehdy, když je nechám plynout. Anebo si člověk taky někdy musí umět o věci říct?
Jestli nemáte na léto co číst, doporučuju Finklerovskou otázku od Howarda Jacobsona. Chytrá knížka o židovský identitě je plná nekorekntích vtipů, z toho by se Česká televize posrala v kině.
Kardiogram
Člověk (já) je průtokový ohřívač na zážitky.
Na čínský závitky.
Dny plynou v pravidelných rytmech běhů, článků, koncertů, internetu a myšlenek, před kterýma je někdy potřeba utéct na chalupu. Koupit pracovní rukavice, ruční pilku, posekat trávu a spálit mrtvý živý plot. Přepnout do polního módu, opéct buřty, vypít pivo z plastu a snažit se nepřemítat o tom, co bude, případně co nebude.
Jako osobní kulturní dědictví teď zkouším opečovávat, co jsem měla ráda před loňským srpnem. Je to fuška, ale je to potřeba. Napůl radostně, napůl smutně sleduju, jak se mi mění složení písniček v telefonu. Poslouchám daleko víc elektroniky než před rokem, sítem projdou daleko větši bizarnosti. Baví mě to, ale nechci odsunout ani staré milé, a tak třeba teď poslouchám Wilco.
http://www.youtube.com/watch?v=6NlfwxJzjAE
Nová oblíbená písnička je ale jiná. Klip se psem. Klid/sepse. V tý písničce je všecko z posledního roku.
Pravidelný rytmy, kardiogramy stabilizovanýho pacienta a sinusoidy čtyřiadvacetihodinovek rozpliznutých do týdnů a měsíců (koho zajímají grafy? rozčilovala se dnes babička u zpráv), mi mile narušujou výlety: do měst i za fyzi-psycho limity.
Paříž
Stálá letová hladina
palubou šustí svačina
slepená s okýnkem nahoře
strašně se těším na moře
Dlouho chystaný, ale jak jinak než impulzivně zařízený výlet. Ráj. Po Tel Avivu, Londýně a NYC další město, kde bych chtěla být. Prochozeno poctivě. Nadšení z nalezení starých míst na Monparnassu, radost v Marais, St. Germain jako z Viana po padesáti letech. Těsně před setměním v uličkách vzadu pod Sacre Coeur ani noha, magický momenty, vlastně skoro vesnický. Po stopách U konce s dechem i Do hlubin noci, to mě baví. Činžáky se žaluziema a jaro v plné síle. Ale taky doba, ve který odešel Záva.
Maraton
Výletu do Paříže předcházel výlet za doposud ozkoušený fyzický limity. Z běhu si pamatuju dvojí pocit: od 28. kilometru velká bolest kyčlí a lýtek a v cíli neschopnost dobelhat do backstage na Můstku versus to, že jsem nebyla vyčerpaná a hlava mohla až do cíle úplně výborně. Maraton samozřejmě není jednoduchej, ale uběhnout se dá a hlavně se na něj dá natrénovat. Už se mu tak militantně nebráním, byla to další velká zkouška psychiky + délky vlastních hranic, pro mě vlastně kombinace ideál. Jen mít na vědomí, že natrénování se hodí.
Brno
Další narychlo vymyšlený výlet, který vyplynul ze sehnaných lístků na koncert Lucie. Vlakem oblíbeným koridorem přes Ústí nad Orlicí, řekni mi, co vidíš z okna na na, krajinou podél Bezpráví, Imaginární hospoda, písnička, co je teď základní stavební kámen.
Naproti u stolku sedí Irena alias velký štěstí na výjimečnou kamarádku. Povídáme si o věcech, vlak vrní, krajina ubíhá a slečna, co rozváží svačinu, se jmenuje Svačinová. Křestním jménem Přestávka. Petra. Petra Nesvačilová vs. Petra Svačinová, to by byl fight.
V Brně jsme trochu rozjívené, jdeme přes barevný obchod, Husanu Provascu a Petrov do Husovky, kde se ale chystá bienále, takže z výstav nic nebude. Alespoň máme dost času na doporučenou hospodu Zahrada Café Therapy, kde si dáváme vynikající omeletu a plánujeme cestu do romského muzea v místním Bronxu, co zatím nevíme, že je Bronx. Cestou potkáváme fúzi Polívky a Pavlici z Hradišťanu, člověka, na kterého za hodinu narazíme znovu cestou k vile Tugendhat. Nabízí nám ateliér. V Černých Polích je jako na Hanspaulce v neděli v podvečer a my si na rohu v kavárně, co jsme ji vyzkoušeli už před časem s Vlaštovkou a Bábím, dáváme sladkosti. Taky jsme tam vyfotily tuhle fotku.
Koncert byl dobrý, výlet skvělý a den sytý, tak sytý, jak jen hladový nevěří. V deset z Brna, v půl jedné na Florenci na minutu přesně. V noci je už teplo, a tak mám chuť chodit pěšky. Prošla jsem se noční Letnou. Trochu jsem se bála, ale jenom tak, abych zrychlila do schodů.
A pak jsou ještě další, menší dny, který jsou ale stejně dobrý, třeba jako impulzivní soiré s Jéžou a se dvěma lahvema šampusu na balkóně anebo povzbudivý hudební vzkazy od Bourka, a těm je taky třeba poděkovat.
Poprvé
Poprvé jsem byla na opeře. S Bárou na Puciniho Bohémě. Kolem spousta cizinců a služba u čtecího zařízení měla ke konci asi párty. My jsme si ji udělaly o přestávce, Bára snědla dva chlebíčky a obě jsme vypily skleničku šampusu, tak to o přestávce na opeře prý chodí. Ale bylo to nečekaně super, hezký nastudování Ondřeje Havelky, moc pěkný kulisy a zábavně naivní libreto.
Poprvé jsem dávala dohromady honorářový výkaz pro mé externisty. K tomu lze dodat jen to, že pořád neumím excel.
Poprvé jsem dochodila kurz jógy. Pejzi je dobrá paní učitelka a kurz mi přinesl řadu dobrých tipů na protažení zad. Dnes jsem si např. dávala pozor na postoj, když jsem provozovala stretching po běhání v Roztokách. (Mimochodem vynikající běh, jaký už dlouho nepamatuju).
Poprvé jsem jela na výlet do Hamburgu, další položka z travel-wishlistu odškrtnutá. Němci jsou megakatolíci, takže velikonoční neděli i pondělí byly, ehm, mrtvé, to ale vůbec nevadilo, protože Hamburk je město, který žije, a z toho jsem tedy byla zcela nadšená; hlavně ve čtvrti, kde jsem bydlela, v St. Pauli, je jedna kavárna vedle druhý, sedí se venku, dlouho se snídá až obědvá a večer už se zase pije pivo a víno a pak se jede domů na kole nebo na Vespě. Plus všechno jarně/Velikonočně vyzdobený, na stolcích kytky, počasí pěkný, dass mag ich sehr.
Poprvé jsem vyrobila remix. Kittchen chystal desku remixů, a tak jsem si jednou večer po zprávách sedla k magix makeru, osekala maso z krásný písničky Bouřka a když odbyla třetí ráno, remix byl hotový. Teď je součástí krásný desky Echo, stáhnout zadarmo si ji můžete tady.
Poprvé jsem byla na Robbie Williamsovi. Koncert nebyl takový jako loni v sronu v kině Oko, byl swingový a tudíž nehitový, ale to mi zas tolik nevadilo. R. je dobRý williams.
Poprvé se chystám na maraton a jsem z toho dost nesvá.
Poison
I když je už dost stará, je to nová oblíbená písnička. Někdy i patnáckrát za den, to když jsem líná mačkat tlačítka na iPhonu a hraje mi počád dokola cestou z práce domů. Zpívá se v ní:
If your´re looking for love, beware the signs
They will paralyse you one by one
It´s there in the stars, the system´s strong
But when the battery´s gone then
how long have we got to run?
Tenhle Damon Albarn je dost podobný ježkovi v mlze a taky sičákovi z ulice, co by se vrátil domů, ale bojí se, protože rozbil prakem okno. Mám tu melancholii ráda a netrpělivě vyhlížím Everyday Robots desku, tam bude takových písniček celá baterie. Smíření, co neni pasivní, ve věku vyšším než je bejt mladej, to se mi líbí.
Cesty Kateřinskou zahradou nahoru i dolů jsem poslední dobou nejoblíbenější části dne. Občas si dám kafe v přilehlý kavárně a piju ho cestou mezi stromama a kostelem, poslouchám Poison nebo nějakou jinou pěknou písničku a těším se do osmnáctky, kde si budu číst anebo se dívat kolem. Darovanej čas, ve kterým nedělám nic, co nechci.
Dnes výstava v Papelote, věnovaná dopisům, viz výše. Vzpomněla jsem si na ten nejhezčí dopis, co jsem kdy dostala a co ho pořád mám, perem se psal rok 1999 a K. mi ho napsal na policejní stanici, kde v noci seděl se svým rozbitým autem. Už je to patnáct let a naše dráhy mají pořád trochu společný koridory, co se kříží ve chvíli, kdy je čas si připomenout, že se navzájem nechceme vymazat.
O víkendu soustředění Doubr. u Kance. Hodně jsme zpívali a přišly i momenty, kdy to znělo krásně. Nový Beck rostl pod rukama, po roce zas intenzivní pocit, že by byla škoda to zabalit, protože když makáme, může to být bezvadný.
Na soustředění s námi trénoval i panáček.
Do místnosti, kde jsme zkoušeli, měli přijet na oběd dobrovolní hasiči z Prachatic.
Servírka: „Jen jsem vám přišla říct, že za pět minut tu budou ti hasiči.“
Madla: „Honem někdo založte požár!“
To jsme se konečně cestou zpárky stavili na zámku v Čimelicích.
Zápasím s francouzštinou. A nejde jen o to, neplést si poisson a poison, rybu a jed.