Archiv autora: boatbehind

Glorifikace chroští

"Domníváme se, že za čtyřicet let došlo v našem oddíle k naprosto svévolné glorifikaci chroští," láteřil hlasem vědce Neználek, když spolu s Kořenem obcházel náš slavnostní táborovej oheň (nacpanej jako vždycky chroštím) by Gucci s celtou plnou šišek, který jsme odpoledne sbírali, když Acik a spol. stavěli tu slávu. "A proto si myslíme, že šanci by měly dostat i šišky." Šup, a všechny ty šišOheň_foto Minkky skončily v kruhu a v ohni.
V našem slavnostním ohni, do kterýho se nesmí házet nic kromě přílože. V našem slavnostním ohni, kterej tentokrát měřil asi metr šedesát a dobrej metr do šířky. Tekly mi slzy, jak jsem se smála.

Zapalovali ho Líba, Píša, Acik a Grizlly, prostřední generace, která toho pro náš současnej oddíl spoustu udělala a pořád je na ni velký spolehnutí. Já jsem toho pro oddíl, v porovnání s těmahle chlápkama, udělala málo; před patnácti lety jsme rozdejchali přípravku a dali jí nový impuls, to možná jo. Pak jsem vymyslela jednu táborovku, zorganizovala pár výprav a vánočních schůzek, ale v kontextu Javoru je to pořád málo. I když takhle o tom nikdo nepřemejšlí, to je fakt, a já jsem každopádně strašně ráda, že v tom našem oddílu pořád můžu figurovat, platit příspěvky, držet tradici, mít smích, společný zážitky a vídat se s kámošema nejen pod stanem.

Letošní čtyřicátiny pro mě byly tak trochu symbolický; přesně před dvaceti lety, v květnu 1991, jsem jela s Javorem na první výpravu. A hned to byla Javornice, kde jsme tehdy slavili 20 let oddílu. Jako kdyby to bylo dneska. V zápisníku mám schovanou pamětní kartičku, kterou malovala naše vedoucí Rena, a pamatuju si, že jsem s sebou měla Káju Maříka a digihru. A hrozně blbej a blbě sbalenej batoh. Tři trička na víkend. Plátěný boty. Tepláky. Bylo mi deset a Martička, která teď hraje v Dejvickém divadle, mě nechtěla obsadit do nějaký scénky. Dobový trauma, chápete.

Střih. Teď sedím na Kosáči na lavičce u toho obrovskýho ohně, po levý straně Jéža, po pravý Pejzi, nejlepší kamarádky od dětství, kolem řada dalších milejch tváří; některý vídám pravidelně, jiný přijely po dlouhý době. S dětma. A taky stará garda, na Kosáč dorazilo slavit a vzpomínat (tak dlouho, až jsem musela jít spát, smajl) deset pánů, kteří byli na jednom z prvních tří táborů v letech 1971 – 1973; tehdy se ale ještě jezdilo na Javornici.

Teď jsme ale na místě, kde proběhlo za posledních dvacet let asi patnáct táborů. Na místě, kde je to krásný a kde to pro mě znamená strašně moc, na místě, kde jsem každý léto vždycky tři tejdny vyrůstala, zažila spoustu emocí a chvil, ze kterej čerpám doteď, na místě, kde jsem se naučila spolíhat sama na sebe.
Naučila jsem se tu taky hrát na kytaru a mít ráda folk, rostla jsem tu s klukama. Můžeš mě holka, boží písnička. Vždycky říkám, že Kasiopeu, Velkej vůz a Delfínka poznám poslepu jen z velký louky na Kosáči, a je to fakt. Každý místo tady má nějakej kontext, na kterej mě nejen v létě zas a znova baví vzpomínat.

Nepršelo, svítilo slunce, louka ještě nezarostla, svítila žlutou barvou a olše kolem ševelily. Takový to nebe, který bejvá jenom tady. A co teprve, když vylezete po cestě k Olbramovu. Pole a nad ním tichý modrobílý mraky, vlaštovky se překřikují, jsme na vesnici. Normálně takhle patetická nebejvám, ale na Kosáči to prostě jinak nejde. (Ale v noci byla samozřejmě strašná zima.)

Jo, a že mě bude ve třiceti bavit číslovka, která mě vždycky spíš srala, protože jsem nikdy nikoho nepřečetla a naopak hned jsem vypadla? Tak na to bych nedala ani oschlej chleba s paštikou. Ani glorifikovaný chroští ne.

Dejte kříž a oni půjdou

Dneska jsem si byla sama sobě otravnou. V poledne jsem vyjela na Ladronku, jako že si zaběhám a pak zabruslím. Ladronka je pro ta moje slavná měření nejlepší, je zkonstruovaná tak, že jedno kolo má 4.2 km, takže i když mi v androidu nefunguje GPS (což se na Ladronce moc neděje, spíš v Šárce, kde není signál), vím, kolik jsem uběhla.

No tak dneska. Vyrazila jsem ve dvanáct, kdy, jak víme, slunce děsně peče, má se bejt doma, jíst oběd a nikam nechodit.
První dva tři kiláky v pohodě, ale potom mi začalo bejt strašný horko a blbě a žízeň a mami a tati, kdy už tam budem, mně se chce čůrat, kolik ještě kilometrů a jestli nevypnete ten jazz, tak se poblinkám. (Vůbec se nedivím, že mi tehdy rodiče chtěli dávat pár facek; byla jsem dost nemožná a takhle nemožně jsem se dneska chovala sama k sobě v duchu.)

A tak si teda remcám a brblám, že dnes těch plánovanejch 8.4 km rozhodně nedám, že až k o n e č n ě přijde nějakej stín, vzdám to, no a co, tak holt dneska do tabulky nic moc nepřidám, ale aspoň mi nebude blbě, vždyť stejně je to běhání úplně dementní zábava. Remcám a brblám, až přibíhám ke smyčce na konci okruhu, vracím se, přebíhám na trávu, pořád brblám, štve mě už i ten skvělej Priessnitz ve sluchátkách, jaký blbosti zpívaj? A proč se mi plete pod nohy ten pes? A proč, sakra, jsou tu tak vysoký rantly? A kdo, doháje, tenhle okruh projektoval, že se musí kousek do kopce?

No a vida. Už je tu cíl, sem si to brblání taky mohla odpustit, říkám si v autě, kde splavená a rudá jako rak, prostě krásná Šťopka, cucám vodu s citrónem, kterou jsem si s sebou přivezla. Samozřejmě, že hrozně zteplala.

Pak brusle, to už je jenom takový polechtání (chatoullier – polechtat koho holí), takže mám čas a chuť dívat se kolem sebe. Tady je ale dneska lidí, bruslařů, běžců, hlavně však opalovačů a lidí se psama, s dětma, s foťákem nebo s piknikovejma košíkama anebo v různejch kombinacích. Taková rodina se psama, s dětma, s foťákem a s piknikovým košem, to už je docela výprava, říkám si. Eště kdyby tak dostali kříž.

Křížová výprava na Ladronce, to by v příští Šestce měli o čem psát.

K doplnění bych uvedl…


"V srpnu 1943 jsem byl deportován z pracovního tábora v Gutenbrunn (Kobylopole u Poznaně) do Osvětimi. V táboře Osvětim jsem byl asi šest týdnů, odtud jsem byl přeřazen do tábora Fürstengrube. Pokud si pamatuji, bylo nás zpočátku asi 500 lidí, později měl tábor v průměru asi 2000 vězňů. Z 90 % nearijci, jen kápa národností polské a německé. Početní stav byl stále doplňován novými transporty z Birkenau. Vězni, kteří pracovali v dolech, s ohledem na to, že slabostí nemohli vykonávat těžké práce, byli odsunováni tzv. rücktransporty do základního tábora v Osvětimi." (…)

Takhle vypovídal přesně před 43 lety, 8. května 1968, pro Svaz protifašistických bojovníků můj děda Ervín, který pocházel ze sudeto-německé židovské rodiny. Všechny čtyři koncentráky a pracovní tábory přežil. Na ruce vytetované číslo – takhle se evidovalo v Osvětimi, než se jim to začalo "vymykat" – , po návratu vážil 36 kilo. Z nejbližší rodiny přežil jediný. "K doplnění bych uvedl, že jsem ztratil během druhé světové války se stran rodičů sedmnáct příbuzných."
Děda umřel v roce 2001 ve věku 82 let; prokouřil si srdce a cévy. Byl to obchodník se vším všudy a přestože se natrápil všechny kolem sebe, měla jsem ho moc ráda.

O koncentráku s námi nikdy nemluvil. Když jsme se na něco ptali, většinou mluvila babička. Babička, katolička, která si dědu vzala jako mladinká hned po válce a prožila s ním krušných padesát let. Nedávno jsem od ní dostala složku s dědovou výpovědí o životě ve Fürstengrube. Četla jsem si to několikrát dokola, nechce se uvěřit, hlava to nebere, nechápete.

Ty papíry ale měla schovaný leta. Nikdy jsem se moc nevyptávala; ne že by mě to nezajímalo, ale zdálo se mi, že je na všechno spoustu času. Jasně, že není.

(Vzpomínka 1a: Vzpomněla jsem si, jak to bylo s vařením a pečením, když jsem dospívala. Máma vždycky chtěla, abych jednou týdně vařila, mně se nikdy nehtělo, máma mi to vyčítala, já zas měla pocit, že je na všechno spoustu času. Když pak máma onemocněla, bylo mi necelejch sedmnáct a bylo jasný, že teď je řada na mně. Vařit jsem se – díky ní a zmiňované babičce, její mamince, nakonec naučila docela dobře. A mámě jsem ty dobroty pak s radostí oplácela.)

Ale zpátky k dědově svědectví. I to mě inspirovalo k výletu do Krakova (dobře, přiznávám se, jsem sběratelka měst a Krakov mi chyběl) a přilehlých koncentráků. Chtěla jsem ta místa vidět na vlastní oči, zároveň jsem si ale říkala, že díky (kvůli?) vší mediální on-linTypický domek v Krakověe hrůze to bude prostě jen další ošklivá věc v řadě.

Spletla jsem se. Řídila jsem, řídila jsem půjčený volvo, dávala jsem teda dvakrát pozor. Jenomže když se blížíte k Birkenau, je to strašný. Dokonce jsem myslím pustila řadicí páku a chytla se Ondry, kterej seděl vedle. Je to zlo, co má zašitou pusu, taková hnusná rovná jizva; teď myslím ty koleje, co vedou do brány tábora v Birkenau, zároveň ale z druhý stramy končí pár set metrů před ním kdesi v křoví. Bylo ošklivo, pršelo, foukal vítr a nad táborem poletovala hejna ptáků. Holý komíny (nikoliv od pecí, ale od kamen v barácích, kde se na pryčnách "spalo"), všechno pravidelně poskládaný. Pravidelná hrůza. Ordnungs hrůza. Obrázek nahoře.

Arbeit Macht Frei (když se vězni varaceli po jedenáctihodinové šichtě v dolech, vyčerpaní a na pokraji kolapsu, museli v zástupech pochodovat do rytmu, který udával táborový orchestr). V Osvětimi jsme se přidali do skupiny s anglicky mluvící průvodkyní a absolvovali dvouhodinovou prohlídku pracovního tábora, rozlohou dvacetkrát menšího než je Březinka. Trasa vede hlavně po jednotlivých blocích, ty domy jsou teď předělaný na muzeum. Samozřejmě, že je to všechno velká síla, ať už cely, komory, fotky nebo haldy brýlí, vlasů nebo kufrů, který si ti chudáci důsledně a pečlivě zabalili a popsali, aby si je pak "na místě dobře poznali," jak jim nakukali Němci. Najednou ale nešlo jenom o tyhle fotky a představy.

(Vzpomínka 1b: Vzpomněla jsem si, jak jsem mámě balila tašku, když ji poslali v listopadu 2008 naposledy do nemocnice. Župan, košile, brýle, nějaké oblečení, prádlo, co se tak potřebuje, když jdete do nemocnice. Všechno a ještě něco navíc, co kdyby toho bylo málo? A nějaký časopis a knížku. Jak málo jsme toho potom potřebovali, jak to šlo všechno strašně rychle. A jak jsme si to potom zase odnášeli domů. Bez mámy. My jsme tehdy alespoň něco tušili, co ale asi tehdy cítili tihle?)

Jasně, žádná exkurze nikdy nezabrání debilním náckům v debilním náckování, nezabrání dalšímu a násilí. Je to ale obrovský memento; teda alespoň pro ty, kteří si ho chtějí připustit.

……

Ale Krakov (a výchozí Oščadnice v kysuckém kraji) byl parádní. Krásně jsme si užili kouzlo židovskýho města, všechny ty fantastický kavárny a typický městský domky. Do toho blahořečili Jana Pavla, takže všude vlajky a podobizny. Kdyby se v Těšínské od Nohavici nezpívalo o Lvově, byla by to písnička o Krakově. Stoprocentní soundtrack.

A tady jsou fotky.

(Stará věc, v Polsku jsou blbý silnice. Že se ale i na dálnici jezdí maximálně stovkou, po okreskách sedmdesát a věčně někdo odbočuje do nějakej bizarních cestiček vpravo vlevo…. OK, alespoň jsme měli čas na tu krásnou krajinu mezi Oščadnicí a Krakovem. 120 kilometrů jsme jeli asi tři a půl hodiny. Teploučko, jak jinak, když se blahořečilo.)

Měkké

Některý pocity, lidi a vzpomínky na ně jsou takový měkký. Měkoučký. V dobrým měkoučký.
Netvrdím, že v tom nemá prsty kombinace déšť – Fra – Priessnitz ve sluchátkách – ty věci, co se staly před tím, ale aspoň jsem to slovo našla.
Hledala jsem ho čtyři dny, což je skoro horší než když si čtyři dny nemůžete vzpomenout, jak se jmenuje ten chlápek, o kterém chcete vyprávět historky.