Archiv autora: boatbehind

Když jím guláš, zahýbám snad svíčkové?
Je škoda, že humor Antonína K. ve Velké 7mě není kompatibilní s humorem Čokovoko.

Na oslavy čtyřicátin našeho oddílu (viz níže) nenaložím dvacet hermelínů, ani třicet. Ale padesát. A vsadim se o svoji nováčkovskou zkoušku, že zmizí rychlejš, než si vůbec někdo všimne, že se vedle prodává osmdesát knížek o Gigantovi.

Je to zlý, je to zlý. Ale takhle to prostě na světě chodí.
Spíš Divokej Bill než Lilium.

(I když teda moje nakládaný hermelíny podle Jéžinýho receptu nejsou žádnej Divokej Bill. Stejně jako knížky o Gigantovi nejsou Lilium.)

Jo, a k Odcházení ve filmové podobě mi chybí ještě názor Halíka a Šiklové.
Aha, tak nic, tak tady. Ale Havlové to teda sluší, to zase jo.

No to mam zase dneska náladu.

"Ještě tašku."
Cizí pracky osahávají červený kytky na mý jarní Jackpot kabele.
"Tak s tímhle dovnitř nemůžete."
"Co přesně myslíte?" (Jako třeba že mám s sebou v taštičce moc kosmetiky? Nebo časopisů? Propisek? Rozumu?)
"S tou lahví plnou vody."
"Myslíte s tím skládacím deštníkem?"
"Jo tak s deštníkem můžete."

Unkle i s Charlie One a Kubatkem nakonce nebyli tak blbí, jak jsem si myslela. Tedy ne že by za něco mohli oni, byla to moje chyba. Po celým týdnu pekelně unavená a nenaladěná, napružená a marná. Bejvam pak nepříjemná i na Belmonda. Svůj lístek jsem chtěla prodat, ale, jak zní to slovo – ouha? tak ouha, koncert nebyl vyprodaný, tudíž lístek navíc nikdo nechtěl. Jenomže s Neznou je to vždycky bezva, a tak jsem nakonec šla. A dobrý, potkala jsem řadu dlouho neviděných známých a poznala řadu nových tváří.

Podlaha v Belmondu byla strašně lepkavá, asi jako kdyby tam hrál před tím Brutus, a mezi davy se proplétaly hostesky, který prodávaly Jägermeistera ve zkumavkách, to dá rozum, že za zvýhodněnou cenu třiceti korun. Vypila jsem tři zkumavky a teď se mi dělá angínka nebo co, což je vzhledem k půlmaratonu přesně za týden naprosto fantastické. Bravo. Fullmoon. Leží mi tady vedle sebe, Bravo a Fullmoon. Stipe z obálky Fullmoonu obrací oči vsloup; úplně mu rozumim.

V pondělí skončil třídenní teambuilding, ale ještě jsmě šli lyžovat. Paráda. Slunko svítilo, obloha vymetená, sjezdovka držela, nikde nikdo. Byl to přesně ten den, kdy mívám pocit, že na světe neexistuje moc lepších věcí než lyžování. Teda až na víno v Medúze, samozřejmě, a všechno, co k tomu patří. A taky Hurts, to byl hrozně hezkej zážitek. Dorazila jsem na ně akorát v deset, vlastně jsem si jenom odskočila od montování novýho roštu do postele, v půl dvanáctý jsem zase byla doma a ve dvanáct jsem už zakoušela, jaké to je, když v noci nikam nepadáte. Je to dobrý.

Ve volném čase se teď věnuju Febiofestu a vyrábění koláží pro oslavu 40. narozenin našeho skautskýho oddílu. Paráda. Takovejch různejch mám asi čtyřicet a my, co spolu mluvíme, se u toho smějeme. We are united by trickery.

Když to jinak nejde, beru si teda týdenní oddechovej čas.
Sednu si na lavičku, promyslím další postup, nakreslím si barvama na sklo standardky, odpočinu si, pojedu lyžovat a zkusím dovést vlastní družstvo k cíli.

Jasně, že se nic nezmění.
Jmenuju se po tátovi, je mi třicet let…

…and I made you trust in literature.

Jako žádnej blbej Alchymista, rozumíš.

V květnu na Sade, v červnu na Roxette.
Doufám, že neskončím jako můj milej brácha a nebudu vyhlížet každej reuninon Manfreda Manna. Smajl. Těším se, že s ním půjdu na tu Sade.

Smooth Operator.

Tuhle jsme si s Irenou říkaly, jaký je to se vzkazama, zprávama a mailama. Dostaneš jeden, druhej, třetí, schováš si je, trošku ti z toho buší srdce a hlavně je nemažeš, protože je potřebuješ číst doma, v práci i v tramvaji, jenomže pak dostaneš další, a tak ty starý bez mrknutí oka smažeš, protože máš nový, lepší, bližší. A takhle to jde pořád, dokud se něco nestane. Who wants yesterday´s papers/nobody in the world, včerejší zprávy jsou míň než dnešní zprávy, pokud se z nich nevytáhne něco jako ze starejch tisků v Klementinu. Text ve vzkazech se mění, posouvá, vyvíjí podle toho, jak se mění, posouvá a vyvíjí blízkost, jenom nadšení je stejný. Radost není přímo úměrná obsahu, dá se regulovat a hlavně se tak nějak plíží. Žádná pitomá trojčlenka nebo tak něco.
Vždycky, když o tom takhle přemejšlím, říkám si, že by se mi líbilo mít placku last year´s troubles are so oldfashioned. Střídala bych ji s Repetition works.

S tím souvisí i písničky. Jasně, snažíš se zachovat chladnou hlavu. Ayo Technology by sis normálně nepouštěla pětkrát za sebou, ale jsou chvíle, kdy je to nutný, protože médium je zpráva. A tahle písnička přišla mailem, tahle písnička je zrovna to, o čem mluvíme, píšeme, přemejšlíme. Jenomže pak přijde den, po kterým se na Ayo Technology díváš jako na automobil s klikou. Něco jako fajn historka pro vnoučata, až budou trochu starší.

No a pak jdeš ráno do práce a říkáš si, ještě že existovali The Beatles, protože kdo by to za nás všechno formuloval? Tak si to pustíš pětkrát a řekneš si, však ono to stejně nějak dopadne, nejspíš tak a tak.

Tak. To by mě teda zajímalo, jak tohle dopadne.