Archiv autora: boatbehind

"Čaro" je krásný slovo. "Stratilo by se zahadne caro", ztratil by se půvab záhadného. To čaro ve slovenštině, ten půvab v češtině. Baví mě teď přes maily a písničky zjišťovat, jak jsou oba jazyky vlastně docela daleko, jak si myslíme, že slovensky přeci umíme, ale ono to tak není. Jasně, rámcově se bez problémů dorozumíme, ale dělámě spoustu chyb. Netušila jsem třeba, že kotník se řekne členok. Dneska byl slovenský den. Maily do Bratislavy (Blava prý říkají jen ti, kteří nemají ke Slovensku žádná vztah), mávání pod Bulovku. Už vím, jak vypadá Vodna veža, o které zpívá Ursiny na Bez počasia, kde býval mliečny bar a kde se rozkládá sad Janka Krála. Samý věci, bez kterých se dá žít, ovšem nikoliv v těchto dnech. Všechny šéfky v práci mají dovolenou. Nikdo na mě nemluví a nechce nic vědět. Kdyby měla dovolenou i produkční z Víkendu, byl by v kanclu úplný klid. Klid na blogy a facebook a maily. V čase, kdy se slova a emoce zrovna pohybovaly ve vzduchu, i trocha práce. Než odjedu do Polonin, musí stát články v hermesu a openofficu vyrovnané jako lahve s koňakem v zadním špajzu.
Večer první reportážní spinning na Slavii. Cestu sedmičkou zpříjemnilo setkání s Ondřejem. Pokaždý jen tak laškujem, když tedy zrovna nechci vědět nějaký moudro o knihách. Do Nového života od Pamuka se stále nemůžu začíst, pomalu nad tím lámu hůl. Vodopád slov a gest, neustále zdůrazňování toho, co by mělo z textu jasně plynout samo. Děj ani způsob podání mi nedává žádný důvod, abych se vezla na stejné vlně. Škatulka Alchymista, jedno z velkých letošních literárních zklamání. Ondřej poprvé zvážněl, tramvaj zrovna zahýbala z Pavláku směrem k Výtoni. Kývá hlavou, ani on neví, proč by takové knihy měl dočíst. Ondřej vystoupil.
Tak tedy spinning: super. Čistá hlava a potu do litrové lahve. K jízdě hrála cyklohudba, diskoverze Pink Floyd, normální verze Black Milk a Divokýho Billa. Všechno to, co bych si nikdy nepustila, ale tady to skvěle fungovalo. Cesta metrem ze Strašnic do Dejvic je geschenkte Zeit pro čtení pondělních časopisů.

Do Brna jsme s Honzíkem vyrazili v neděli ráno. Dlouho jsme se neviděli a měli si co říct, cesta tedy ubíhala až příliš rychle. V neděli dopoledne je Brno mrtvé a tiché. Před přednáškou jsme nakonec měli ještě hodinu času, zašli jsme tedy do České na zmrzlinu a kafe a Honza vykládal o osnově. Pozvali si ho v rámci letní školy na přednášku o tom, jak o EU informují zahraniční média a jak česká. Do místnosti na FSS dorazilo asi 40 studentů. Mluvil hodně zajímavě, vlastně jsem ani nemohla uvěřit, že tohle všechno v tak mladým věku dokázal. Pyšná? Asi jo. Studenti poslouchali a dokonce se i ptali, měli jsme z toho nakonec oba dobrý pocit. Cestou zpátky návštěva Třebíče a židovských uliček. Smažený sýr se friťáku povedl. Vedro, lístek se nepohnul. Před nejstarší dochovanou budovou somroval nějaký chlápek na cikánských dětech. Zdálo se, že mu uvěřily, byl to smutnej pohled.
Večer jsme se ještě jeli na Vinohrady podívat se na děti, vzali jsme i babičku. Babička je double prababička. Děti jsou skvěý. Z Emmičky se stalo vzorový miminko a Mikšán má hrozně hezký zoubky. Bípo mami bazlit tolele je ale asi roztomilý jen pro nás.

V sobotu jsem se vykašlala na Joan As Police Woman na Sázavě, stejnak jsem neměla lístky, a radši vyvezla maminku na Floru mezi obchody. V Nordsee jsme si daly něco k svačině, navštívily babičku a domů jsme se vrátily až po čtyřech hodinách. Dobrej pocit z náznaku normálního života mezi věcma, z jiskry v oku.

V pátek dlouho plánovaný Krásný Ztráty s Pejzi. Mojito padlo jak ulitý. Kolem hospody najednou prošel Datel a jeho rodina, hrozně milý sektání po letech. Najednou mi jak blesk hlavou projela vzpomínka, jak nás učil hrát soft a volejbal a pomáhal nám stavět stany, všechny malý holky jsme ho měly nejradši. Čau Dáťo. A pak se objevila i Markéta, která si protáhla pracovní den v Náprstkově, přisedla si a byl to nadmíru příjemnej večer. Pěšky na Malostranskou. Na Hradčanský se navzájem atakovali dva až tři pánové. Paní, co stála vedle, zavolala policii. "Jsou tady ňáky chlapi, který napadají cestující," řekla do telefonu a za minutu nasedla do taxíka a odjela. Za deset minut přijela tři policejní auta, jenomže kde byl konec agresorům? Podle mě už se někde uládali ke spánku. Pejzi si zapomněla klíče v Ostravě, a tak přespala tady na pohovce s rozklíženou nohou. Pozůstatek jednoho z večírků.

Dnes jsem v rámci hodiny ručních prací zasadila bazalku a zrestaurovala kožený obal na nůž, odhadem model Kosáč 1998. Tyjo, práce s kůží, zeminou a bavlnkama.

je taká láska co sa nědá unést
Na co
je taká laťka co se nědá přelézt
Dnes jsem šla spát ve dvě ráno, protože jsem kreslila obal k výběrovému CD ŽK.
Bude to dárek, ale už bych měla začít poslouchat taky něco jinýho.

Ten film se takhle sbíhal a zase rozebíhal, ukazuju do vzduchu na Mostě legií. Jdeme z Michálkova filmu O rodičích dětech na motivy Haklovy knihy. Četla jsem ji před dvěma lety a moc se mi líbila. Myslím na přesýpací hodiny a na lidi, kteří se takhle v pakulu seběhli na Kristoffersonovi pod podium a Petr to pak napsal do recenze.
Formuluješ? zeptala se Madla, který jsem tohle všechno říkala.
Formuluju.
Pořád. Většinu ze zajímavýho, co prožívám, hned formuluju. Pro sebe, pro ostatní. Možná trochu otrava? Mít pořádek, přehled, jasno v myšlenkách, umět si zapsat poznatky do blogu. Jak bych se od toho chtěla umět oprostit.

Ale pořád se něco děje.

V sobotu jsme od pošty v Kafkově vyjeli v jedenáct. Spolujezdci Petr a Filip. Přes Prahu jsme se proplétali třičtvrtě hodiny, ve Vysočanech jsme si u pumpy dali zmrzlinu. Před Hradcem kolona. Petrovi vypadla z auta lahev kokakoly. Běž si pro ni, volali jsme na něj. Nejdřív nechtěl, ale pak si dal říct. Tak jsme se nasmáli. Pouštěli jsme se Reginu Spektor I´ve never loved nobody fully, always one foot on the ground, Petr ji má moc rád. V Holicích jsem na kluky vyklopila svoji osmnáct let starou historku se sletem čarodějnic, trauma nadosmrti. Za Vysokým Mýtem nám už bylo jasný, že v jedenáct jsme vyjížděli zbytečně a že do Litomyšle to nestihneme. Otočili jsme to a za Mýtem vzali stopaře. Luže 15 km, Luže 16 km, Luže 19 km, Luže 7 km. Posloupnost značení a počet kilometrů jsme sice nepochopili, ale do Luže jsme dojeli za dvacet minut. Pozdní oběd brzká večeře na náměstí. Na Košumberk Fest´08 jsme přišli zrovna ve chvíli, kdy Bláža všechno zahájil.

Na Košumberku jsme byli už loni. Letos ho Bláža připravoval i s kamarádama, dramaturgie tomu byla podobná. Každý si prosadil, co má rád, žádný celek, žádná linka. Ale co, je léto, svítí sluníčko, a my jsme přijeli za zábavou.
Veena je mladá uřvaná skupina z Tábora, v lepších chvilkách hrají jako horší Portishead. Folk3mail pro mě byli veliký překvapení. Nikdy jsem je živě neslyšela. Moc se mi to líbilo, Pečenkův výraz je jemně naléhavej, jako by v mlze. Vzpomněla jsem si na bratry Orffovy na Střeláku. Sunset Blvd. tu už hráli loni, funkrocková banda se všema atributama. Kromě toho neuvěřitelnej maličkej basák s velkou basou, poskakoval po podiu jako čertík. Kdysi jsem ho zahlídla v Letech mimo, je to možný? Je z Letů mimo, říká Gábina a směje se. Gábina, Míša a ostatní z LN se smějou pořád. Dlouho je to milý a pak už si říkáš, co je tady pořád k smíchu? Hned vedle totiž stojí kuní ksichty Štěpán a Anička.
Pan Havelka s Please the Trees hráli skvělej koncert.

Dlouho mi trvalo, než jsem si na ně zvykla. Pořád mám pocit, že pár písniček stačí. Ale tady jim to obzvlášť sedlo. Dobrá hodina, akorát lidí, magická atmosféra starý zříceniny. Ten chlápek má ale charizma, říká kamarádka z kdysi Lidovek Petra, holka jinak od rány. Potkaly jsme se tady jako by náhodou, ale ona to náhoda není. Kamarádi Bláži jsou taky její kamarádi a kamarádi jejího muže Radka. Teď už i kamarádi jejich malýho Matěje. Petra má asi pravdu, říkám si. Myslím, že mi svítěj oči. Havelka je sice viditelně hlavou jinde, ale hraje s nábojem, energicky, přitažlivě. Pro mě asi největší zážitek. Po měsících váhání jsem si koupila CD, teď už si jím ale nejsem tak jistá.
Po PtT přišli na řadu OTK. Kromě mě a dalších patnácti lidí se zřejmě nelíbili nikomu. Chápu to, hledat v bordelu melodii neni na malým festivalu žádoucí. Taky nevim, jestli bych byla nadšená, kdybych je neznala už dávno. Každopádně dobrý, lišácký, jako vždycky. Na závěr Mood. Jací byli? Ani nevím. Zpěvák zpíval jako chrastítko a hráč na syntezátor měl na sobě takový legrační kalhoty, přiléhavý a dole do zvonečku. A taky se tak legračně vrtěl. Škrtla bych první a poslední kapelu, jako v krasobruslení. Nojo, ale kdo by začínal a kdo končil?
Spát jsem šla v půl jedný. Ve stanu bylo teplo tak akorát a spalo se dobře.

Ráno jsme se stavili na hradě pomoct Blážovi, s čím bylo třeba. PtT a OTK si balili spacáky, bylo sympatický vidět, že tu spali ve stanu. S Petrem jsme vyrazili do Litomyšle. Nebyla jsem tu tak deset let, ale je to tu ještě hezčí, než co pamatuju. Zámek je pořád moc hezkej, klášterní zahrady nádherný, Portmoneum zajímavý. Náměstí vkusný a křivolaký uličky a spousta výstav. Koupili jsme si zmrzlinu a pití a vydali se na cestu domů. Chtělo se mi v tom horku spát, a tak jsme padesát kiláků před Prahou radši zastavili a u pumpy si za poslední peníze koupili už ani nevim co, zmrzlinu a lentilky asi.

Večer jsme se jeli podívat na vinohradskej Zuzčin byt (je moc hezkej, ale zařízenej po dědovi) a na Formanku na večeři. Zapíjeli jsme Emmičku. Je krásná, Má takovou velkou pusinku a je moc hodná, říkal mi včera do telefonu Honza. Boulička už zmizela, přibrala přes půl kila a křičí, když má hlad. Zdá se, že všechno se v dobré obrátilo. Děkuju za to, máme radost. Cestou z Formanky jsem se stavila u Pejzi, Jana mi předala půjčený stan a bombu a vařič. Dnes jsme si koupili lístky do Humenného a zpět a jak jsme v pátek naplánovali cestu, tak pojedeme. Poloniny, Biescady, po hřebenech a po hranici směrem na západ, kam dojdem, tam dojdem, v sobotu šestnáctýho nám jede z Humenného vlak domů. Zapili jsme to v pseudosklípku v Dejvicích. Byla tam tma a výzdoba jako z dávna. V tom dávnu obsluhoval mladý chlapec ze Sušický.
Nic neni jako dřív, nic neni jak bejvávalo. Je mi líto, že se Chinaskám zabil bubeník, je mi líto, že se zabil manžel a táta dětí.

Spousta dalších věcí. Pořád malý radosti z desek ŽK, už jsem od Davida sehnala i tu pátou. Prvně jsem viděla půvab buržoazie, na Střeláku, spolu s Andaluským psem. Tour de Smíchov Vokovice. Bylo strašný horko, ale jelo se kupodivu dobře. Zdál se mi zlej sen. Zase začal v Libině, zase nás někdo obléhal s pistolema, zase jsem nemohla vytočit číslo policie a když se to nakonec povedlo, zase nepřijela. Nemohli jsme utíkat, ale nakonec to nějakým zázrakem skončilo dobře. Tenhle sen přichází už mnoho let tak třikrát do roka. Nerozumím tomu ani za mák, ale vždycky mě na celej den úplně odrovná.

Mám teď doma ten vysavač za spoustu peněz. Vysává fakt skvěle, chrlí páru jako dvacetihlavý drak. Ale má jen jeden krk.

jsem se na Petynce učila pod odborným dohledem paní učitelky Dáši plavat (k)raula, to by člověk neřekl, jaká je to dřina. Dala jsem nakonec čtvrt bazénu a začala se topit.
Ale nevzdám to, kraulem kupředu, žejo.
Z plavání mě bolí rameno, kroutím se tu v áemcéčku na židli a místo písmen do hermesu píšu písmena do blogu. Taky bych si zdřímla, asi to dodělám doma. Venku je taková tma.

Nepij to pivo nekur to svinstvo vidíš hmlisto.

Těšila jsem se.
A bylo to skvělý.

Po pakulu pobíhala spousta náhradních Tomů Waitsů, klobouček, košile, pevný boty. Karneval. Ne. Asi spíš láska (póza, radost). Musela jsem bejt nějak hodná nebo co, těsně před tím, než jsme se rozešli každý na svůj balkón pod strop, jsem od Tomáše dostala primátorskej lístek do třináctý řady. Do třináctý řady! Spolu s Davidovým dalekohledem jsme tedy měli Waitse jako na dlani.

To budes v kotli a dalekohladom mu mozes pozerat do nosu, napsal mi. Zná svůj dalekohled, viděla jsem i skvrnu kousek nad kolenem na pravý nohavici.

Divadelní výprava. Střídmý pódium ozdobený tlampačema, ten nápad se mi po výtvarný stránce moc líbil. Pouťovej stupínek s barevnejma žárovkama a arabským nápisem. Na stupínku prach, v prachu Waitsova bagančata. Ozýval se odtamtud štěkot (pro mě by ho mohlo být míň ve prospěch balad) a toporná, tvrdá gesta. Ale jedním dechem taky lišácký grimasy a varovný prst zkušenýho táty. Překvapilo mě, jak skvěle intonoval. Kapela přesná + úsporná + přitom energická = kapela vynikající. Jako vždycky v pakulu výbornej zvuk.

Sedím v ušáku a na střídačku zavírám a otvírám oči. Mám pocit, že za chvilku půjdou titulky nebo spadne opona, dokonalý představení. Snažím se vnímat jenom výseč před očima, ale nejde to, lidi bouří, tleskají, řvou, živě reagujou a sypou se směrem k podiu. Jsem na svým 461. koncertě, ale nikdy jsem nic podobnýho neviděla. Je to parádní. Sytý dvě hodiny, mám radost, že přijel. Poslední dva přídavky, Come On Up To the House a Hold On. Vnitřní radost, jedny z nejoblíbenějších skladeb. Kdo by to byl řekl, že bude tolik hrát z Mule Variatons?
U šatny jsme se s ostatníma shodli, že dech nám asi ničím nevyrazil. Byl tak dobrej, jak jsme si mysleli, i když ani zdaleka nemáme naposlouchaný všechno, co hrál, a co jsme znali, jsme mnohdy po prvních tónech vůbec nepoznali. Tolik by se mi líbilo vidět Waitse, jak sedí na rantlíku a zpívá Jersey Girl, ale co. Tohle bylo taky skvělý.

Well the moon is broken
And the sky is cracked
Come on up to the house
The only things that you can see
Is all that you lack
Come on up to the house