Archiv autora: boatbehind

Tři dva jedna

teď! Vietnamky pleskají o dlažbu, barevná sukně na holý nohy. Letos poprvé jasný náznak jara.

Zítra jedu do Krkonoš na kolo.
Moc jsem se netěšila,
dnes už je to jinak.
Upeču radši ještě jeden štrůdl.

radost

Lusk! a najednou se dá sedět a tlachat a jíst a pít venku před áemcéčkem,
pod odkvetlý sakury vytáhli dřevěný židle a stolky, co se viklaj,
to znamená, že je jaro,
hurá
a tak jsem si koupila nanuka
slízala jsem ho venku u toho jednoho viklavýho stolu.
Za chvíli půjdu plavat
ven
a pak s Petrem, Blážou a Majdou do Pumpy,
dovnitř
nebudeme sice hrát tenis,
ale těším se,
úplně obyč se těším.

Honem, než bude zase všechno úplně jinak.

Nakonec

nebylo čeho se bát. Poposedávat – jako že bych už šla – jsem začala až v jedenáct, to je na sraz v šest docela dobrý skóre. I když na život teda moc dobrý není, to uznávám. Byli jsme na procházce přes Petřín a v Rubínu na sodovce a v La Fabrice, ta je ale hezká, na Karamazovi. Zrovna když soudili bratra, kopla jsem do skleničky od vinného střiku a se rozprskla na tisíc malých kousků. Ten film byl pro mě neuvěřitelně emotivní, nabitej jiskrama. Po filmu hrál Viklický se skvělým triem, dívalo se na ně sice jen pár lidí, ale ty to bavilo, a tak to nakonec byl docela sympatickej koncert. A do jistý míry i celý odpoledne bylo sympatický, táhlo se jako Kosáč, jedna meandra hezká, jiná míň, ale tak to holt asi chodí, Co já bych vlastně chtěla víc? Nedokážu říct, ale vím, že jestli to někdy přijde, tak to poznám.

Víkend v Huti byl fajn. Dvojciferný čísla na teploměru a zušlechťování skalky, dva plný vozejky plevele, špína za nehtama ještě teď. Nosila jsem dřívi do lesa, jenže to jinak nejde, když máte na zahradě několik obrovskejch smrků. Večer nikdo nemohl/nechtěl, a tak jsem hráli po letech scrabble a pili červený a byli jsme rádi, že jsme tam takhle pohromadě.

"Pochutanal jste si?" houkl na mě čišník v Donně. Musel vidět, že jsem do sebe tu pizzu naházela za deset minut, ale to neva, zaskočil mě docela mile. Na Čardym jsme šli s Markem, a i když jsem se místy fakt smáli, moc jsme tomu nerozuměli. Je to pro nás trochu bulvár, říkal Marek a měl pravdu.

Plavala husička…

V sobotu svítilo sluníčko na plný pecky.
Ačkoliv se to nijak neváže s následující příhodou…byl to pěkný den.
Vyrazila jsem na Výstaviště na Svět knihy, že si poslechnu diskusi o bulvárních a seriozních médiích. Účast přislíbil Týden a Aha, dost jsem se těšila, že na vlastní oči uvidím lidi, kteří vydělávají na tom, že k hlavě Anety Langerové přimontujou tělo Dolly Buster.
Na místo jsem dorazila asi tak deset minut po avizovaném začátku, jazyk na vestě, bundička rozepnutá během cesty. Řady prořídlé, diskutující připravení. Jenomže ve vedlejším stánku k d o s i nahlas zpíval. Jedna písnička za druhou, mohutný monohlasý zpěv doprovázený klavírem, jeden kus za druhým, plavala husička po Dunaji, housátka se za ní kolébají.
Jako kdyby si dali sraz muži, kteří derou peří.
Diskuse se zatím nerozeběhla, ale všichni věřili, že za chvíli už bude dozpíváno. Dokonce nám to přišla potvrdit jakási ženská varianta od rychlého posla – poslině?
Ale kdepa. Písničky vítězí, Peňás z Týdne se naštval a řekl, že už nemá čas a nebude čekat, než vedle přestanou zpívat, aby se mohlo začít de-ba-du-da de-ba-to-vat.
Moderátor tedy s omluvou diskusi skončil, aniž by začala.
Všichni se v klidu rozešli.
Ze zvědavosti jsem nakoukla do stánku PEN klubu, odkud se zpěv ozýval, a kde si už ode dveříposluchači interprety fotili. Cože?

Na pódiu stál Ludvík Vaculík obklopen Sborem Wlastenců. Zpívali cosi ze zpěvníčku.

Naštvání střídal shovívavý smích.