V sobotu svítilo sluníčko na plný pecky.
Ačkoliv se to nijak neváže s následující příhodou…byl to pěkný den.
Vyrazila jsem na Výstaviště na Svět knihy, že si poslechnu diskusi o bulvárních a seriozních médiích. Účast přislíbil Týden a Aha, dost jsem se těšila, že na vlastní oči uvidím lidi, kteří vydělávají na tom, že k hlavě Anety Langerové přimontujou tělo Dolly Buster.
Na místo jsem dorazila asi tak deset minut po avizovaném začátku, jazyk na vestě, bundička rozepnutá během cesty. Řady prořídlé, diskutující připravení. Jenomže ve vedlejším stánku k d o s i nahlas zpíval. Jedna písnička za druhou, mohutný monohlasý zpěv doprovázený klavírem, jeden kus za druhým, plavala husička po Dunaji, housátka se za ní kolébají.
Jako kdyby si dali sraz muži, kteří derou peří.
Diskuse se zatím nerozeběhla, ale všichni věřili, že za chvíli už bude dozpíváno. Dokonce nám to přišla potvrdit jakási ženská varianta od rychlého posla – poslině?
Ale kdepa. Písničky vítězí, Peňás z Týdne se naštval a řekl, že už nemá čas a nebude čekat, než vedle přestanou zpívat, aby se mohlo začít de-ba-du-da de-ba-to-vat.
Moderátor tedy s omluvou diskusi skončil, aniž by začala.
Všichni se v klidu rozešli.
Ze zvědavosti jsem nakoukla do stánku PEN klubu, odkud se zpěv ozýval, a kde si už ode dveříposluchači interprety fotili. Cože?
Na pódiu stál Ludvík Vaculík obklopen Sborem Wlastenců. Zpívali cosi ze zpěvníčku.
Naštvání střídal shovívavý smích.