Archiv autora: boatbehind

Na Atlantic Cable a Please the trees jsem šla hlavně z toho důvodu, že hráli v Malé galerii v Rudolfinu.
Živel v majestátný budově, kytary osedlaly smyčce a obrazy, hluk za tichem dvorany, říkám si, to musí bejt super.
Přišli jsme tam o čtvrt hodiny později, s Honzou a jeho anglosaskejma kamarádama jsme se zapovídali U Rudolfina. Paní vrátná nás nakonec vůbec nechtěla pustit, prej lístky už se neprodávaj, ale nakonec se ukázalo, že má rockerskou duši a jiskru v oku.

Atlantic Cable byli zábavnější než tehdá před Živými květy na Kampě, šlapalo jim to dobře. Hráli v rohu, lidi seděli ve vypolstrovanejch křesílkách a popíjeli a na muzikanty dopadalo světlo z domácký lampy, no úplně jako kdybych z postele máchla dálkovým ovladačem směrem k televizi.
Selfbrush a spol. přistoupili posléze. On je neuvěřitelnej. Jak vypadá, co z něj vyzařuje, jak si umí omotat kytaru a první i poslední řadu na svůj aristokratickej look. Celej koncert jsem z něj byla ne jako vytržená, ale opravdu vytržená. I když už potřetí se mi ukázalo, že tři čtyři písničky úplně stačí, zbytek je jenom repetice. Frontman je ale frontman a na obdobný kytarovo-indie scéně tu podle mě nemá konkurenci. I když, pravda, anglicky zpívá legračně a chodí do kolen tak, jako kdyby byl středoškolák a hrál volejbal.(Vohryzka, 1998).
.
Dotazila i Pejzi. Už docela dlouho jsme nikde nebyly, je super,
že se vždycky ukáže, že je pořád o čem si povídat,
že se naladíme na jednu vlnu,
že se známe.
Seděli jsme s Honzou a jeho přáteli v Indigu, dorazil ještě Michal a bylo to hezký. Bylo nás tam deset – dva lidi z deseti mluvili korejsky a jeden arabsky. Multikulti, říká Pejzi a směje se.

O dost hezčí to bylo než proces volby prezidenta:
"Poslanec za ČSSD se omylem ocitl v téhle díře, tedy, ehm, v nemocnici."
"Zrekapitulujme si. Z přítomných 278 poslanců se nikdo, ehm, nezranil."
mě napadalo, i když takhle to ani trochu nezní vtipně.
(Tak přijďte na Tita, prosím, a dívejte se na zprávy).
Stejně fandím papá Klausovi. Ať si je jakej chce, oproti druhému kandidátovi má tvar, názory, osobnost a zapojuje se do diskuse, která se tu roky vede, jak trefně poznamenal Jakl v rozhovoru pro Reflex.

O dost hezčí to bylo než puchýře po dnešním běhu v jarní Šárce.
Ale zase neblbni, v Šárce je to samo o sobě hrozně pěkný.

Už zase zpívaj´ ptáci.

měsíce roky si šetřím bonus program body český spořitelny, abych si pak za ně mohla objednat něco fakt pěknýho, dobrýho, praktickýho a drahýho, co bych si normálně nekoupila, ale takhle… Třeba stan nebo nějakej spotřebič do kuchyně. Už jsem měla hodně, přes jedenáct tisíc.

A nakonec – je to nutný, objednala jsem si a dostala dvě 250 Kč poukázky na zboží z Datartu, protože mi v Lidovkách ukradli diktafon a já-ho-prostě-potřebuju-k-práci.
Já nevim, no. Znamená to, že si radši nemám na nic šetřit a za každej boj radši rovnou objednávat propisky s logem český spořitelny?

Hana a Hana
Hilda
Majk
DJ

Neni to moc brzo?

Pracuju dnes převážně doma.
A za oknama zpívaj´ ptáci.
Zpívali i tuhle, když jsem šla spát ve dvě ráno.
Zpívali, jak zpívávaj, když se člověk na jaře nebo v létě vrací ve čtyři ráno domů v rozverný náladě
lalala.

Asi to je dost brzo.
Ale hlavně že to je
a hlavně ať nezmrznou,

Sedmikráska a Kočička jsou totiž kámošky už od školky.

Dneska jsem přečetla celej Reflex a byla se podívat ve Starbucks na Malostranským náměstí.
Přííšerně drahej cheescake, kterej zrovna vytáhli z mrazáku a kterej chutnal jako oslazenej margarín, to teda ne, ne, ne.
Ne.

tak horký, jak se to uvaří.
Jako bys to, Hando, nevěděla,
jako by ses, Hando, neznala.
Rychle vzplanout, rychle se polít vodou.

Začala jsem se víc soustředit na to, co mám psát a co mě čeká, a po práci jsem šla s Lukášem a půlkou jejich magazínu do hospody.
Bylo to dobrý.
A bude to dobrý.
Jak jinak.

Je posvěcen odjezd na čtyři dny do Milána v březnu. Bude tam kongres, hezky a třeba si dáme pizzu na zahrádce a objednáme si k tomu každej džbánek vína a já se přiopoju, jako před třema rokama, když jsem se vracela od Dedků z Washingtonu.
Týjo, těším se tam, moc.

Dneska to bylo hrozný.

Svítí sluníčio, říkám si, to bude ale hezkej den. Co by mě tak v tý Frontě mohlo překvapit?

Vadí mi chodit na recepci doprava a ne doleva.
Těšila jsem se na novýho kolegu Petra, místo něj tam sedí pani Kateřina. Petra si odvedli do domácího.
Jako první velký téma jsou zuby, hlavně, že jsem si říkala, že nechci nic, co jsem teď dělala v Lidovkách. A rovnou na tři strany a kartička k tomu.
Nikdo kromě Markéty si se mnou nepovídal, nikdo se na mě nesmál, nikdo nepokřikoval. Samý cizí lidi se svejma příběhama, do kterejch roky neuvidím, samý pokřikování na jiný straně. Cizí hlavní porada, cizí pánové, cizí jména a cizí layout. Nevím, jak dlouho mi potrvá, než se s tím ztotožním.

Přišla jsem si jako na školce přírodě, kde nikoho neznám a odkud se sakra těšim domů. Chtělo se mi brečet a chce se mi pořád, i když nevím vlastně, do jaký míry to souvisí s novou prací. Celej den jsem myslela na všechny detaily Lidovek.

Na patře jsem dvakrát zabloudila, Michal Musil mi zabral zasedačku, kterou mi před tím doporučil ve který jsem měla mít němčinu. Volný místo jsme hledali po všech čertech a našli ho až o patro níž, v marketingu. Zasedačka Liberec.
Němčina mi nešla.

Fuck Fuck Fuck.

Tak zas odjinud:
Večer jsem šla na chvíli za Silvou k Apolináři. Viktorka se vrací na svou porodní váhu, už má 705 gramů a daří se jí prý docela dobře. Seděly jsme na chodbě, povídaly a dívaly se přes dvůr do patra. Blikají tam monitory a pod nima leží Silvina a Danova holčička. Jsou statečný.

V neděli jsme byli s Makulou, Luďkem a jejich osmitýdenní hezkou Julinkou a taky s Madlou, který je už pět let pětadvacet (sic!), na procházce v Šárce. Vyrojila se spousta lidí, psů a milenců, všichni se chtěli nadýchat jarního vzduchu. Kvetou kočičky a chudobky. Kéž by brzy bylo jaro, zdravý jaro. Seděli jsme pak všichni u mě doma, dorazila i Markéta a Dita s Ivem a Ester s Markem. Docela fajn podvečer.

Před procházkou nová tříhodinová zkušenost, focení v opravdickým ateliéru, kterej má teď půjčenej Hroch od grepáckejch kamarádů. Měla jsem být první vlaštovkou do série portrétů Doubravánku. Hroch zmáčkl spoušť spoustakrát. Je hrozně šikovnej, má dobrou imaginaci, přirozenou autoritu a pěkně zvládnutý řemeslo, řekla bych, ač laik/neodborník/diletant.
Pohrál si s tím vším tak pěkně.

A to jsem 5x já.
27, VŠ, vařit umí a když je potřeba, dokáže i nemluvit.
A smazat fotky z blogu taky umí, když je to potřeba.