Archiv rubriky: Nezařazené

Dostala jsem teď esemesku z Kryštofova Údolí. Což mě přivádí k myšlence, kterou často převracím, šteluju, opékám, přizdobuju. Totiž že tady doma je spousta míst, na který bych se chtěla podívat. Lákaj mě z různejch důvodů, lákaj mě čím dál víc, ale nedokážu se na ně zorganizovat.

Ještěd a cesta nahoru (numero uno)
Kroměříž a Zlín
Krajina podél Bezpráví/lesy podél Orlice nebo co to je
České Švýcarsko/Pravčická brána
Blansko a Moravský kras

Když nedokážu zorganizovat výlet sem, tak co teprv Korsika, Madeira, Florencie a Toskánsko a sever Skandinávie na tři tejdny?
Asi nic.
Aspoň Vídeň před Vánocema.

(…a v něm aspoň párátka.)

V předvečer pátých narozenin bych ti chtěla popřát všechno nejlepší, hodně štěstí, zdraví a spokojenosti. Tady máš ten strašně dobrej pistáciovo-čokoládovej dort z cukrárny Viktoria ve Střešovicích, malej dárek a barevný chryzantémy od Chládka.

Stopka začala blogovat 26. října 2005. Seděla v Loughborough v Althorp Drive a trochu se jí stejskalo. Aby to nemusela každýmu říkat zvlášť, začala to psát sem. První čtenáři-zapisovatelé vzkazů byli rodiče, kteří se vždycky podepisovali máta. Vždycky všude do všech mailů a sms se mi tak podepisovali. Máma už není a táta dávno neví, že nějakej blog mám, i kdyby to věděl, tak neví, jak se na něj dostane. Druhou čtenářkou byla kamarádka z angličtiny a kolegyně z LN Eva, třetím přispěvkářem-nástěnkářem Ota, rodinnej kamarád ze Zličína, kterej mámě hrozně hezky mluvil na pohřbu.

Věci se dějou, jak alibisticky, všeobjímajícně a smířlivě konstatuju, když nevím, co zrovna na tohle říct, a spousta věcí se opravdu stala. Ty, co se staly a byly dobrý, přijímám tak nějak samozřejmě. Ty, co se staly a byly špatný, jenom přijímám (abych za nějakou dobu zjistila, že jsem je nepřijala ani trochu; že mi kvasí v břiše, dělaj bordel v hlavě a vyváří neklid v duši.)

Smíření, odpouštění, rovnováha, to jsou všechny věci, na kterejch musím pracovat ještě daleko víc než dřív. Jde to dost ztuha, vlastně vůbec nevím, jestli to někdy dokážu. Třeba tady Vanda Hybnerová v rozhovoru pro Ona Dnes říkala zajímavý věci, takový, no, prostě má štěstí, ale takový to štěstí, který přeje připravenejm. Je důležitý bej připravenej, nehrbit se, nekoktat a nebát se.

Tuhle se mi něco dost líbilo, nějaká básnička to byla, ale co, to už si nepamatuju.
Tak aspoň doporučuju retrospektivu Václava Boštíka v Městské knihovně. Tak hezkou, pokornou a inspirativní výstavu jen tak nevidíte.

Tak jsme včera odtahali nábytek. Jako nedali jsme ho na chodbu nebo do volnýho pokoje, protože nic takovýho tady neni. Dali jsme ho na balkon a do toho pokoje, kterej už je vymalovanej a vyparketovanej, takže teď je v něm bordel jako v tanku (he, kdo kdy viděl, jak to vypadá v tanku? Je tam bordel? To teda pochybuju, vojáci přece nemůžou mít bordel v tanku, jinak by asi přišli o frčku nebo o vycházku nebo o kůrku chleba; si to představuju jako ve válku. Ve válku říká babička místo ve válce, stejně jako ten páteř nebo bláznice místo blázinec. Hanácký libůstky).

No a uprostřed toho bordelu v tanku sedim já a píšu moudra a čekám, až pan parketář zbrousí a nalakuje parkety. Pracuje s těžkým strojem střední velikosti, na hlavě má sluchátka a když lakuje, nasadí si kyslíkovou masku, protože lak děsně smrdí; takovej intenzivně štiplavej a nekompromisní odér. Pán nesmrdí, což je docela rarita, protože pamatuju si jednoho montéra, kterej mi kdysi, to jsem eště bydlela s rodičema, montoval postel (postel jednohubka, dnes jsem na ní musela spát, protože postel válecí je rozebraná na balkoně), a ten smrděl, jako kdyby celej život nedělal nic jinýho, než se potil. Větrala jsem po něm asi půl hodiny. Tak teda jo. Už se těšim, až to bude hotový, až si zase všechno rozestavím zpátky a možná i trochu jinak, něco možná vyhodím, co třeba starý zápisky z FSV? Nebudou se ještě někdy hodit? Nebudou, to je jasný. V krabicích najdu nějaký starý pohledy a dopisy a věci a šňůry a kabely a nabíječky, o kterejch nebudu vědět, k čemu patři. Tak je zase zastrčím zpátky a pokrčím rameny, co když je ještě někdy budu potřebovat? Ale nebudu, to je jasný, včera jsem takhle vyhodila dvanáct rolí papíru, na kterejch je dvanáct vesměs nepovedenejch figur z kursů kreslení na VŠUP, kam jsem před třema lety chodila. Nechala jsem si nakonec jenom jednu, tu povedenou, pána zezadu, za kterýho jsem dostala devět bodů. Devět bodů ze dvanácti, neni to na VŠUPoměry moc, ale eště bych prošla. Protože s osmičkou už neprojdete.

Ať si každej o tomhle homopopu, jak jsem někde četla, říká co chce, jsou muzikální, vtipní, zábavní a šarmantní. A fakt jim to sekne. Jsem ráda, že jsme je podpořili. Jsem ráda, hehe, že jsem si s nima mohla povídat. Koktat. Blbě formulovat. To jsem fakt ráda. Ty náramky jsou z Accessories v Nicosii.

Tramvají dvojkou jezdíval jsem do Židenic
z tak velký lásky většinou nezbude nic
z tak velký lásky jsou kruhy pod očima
dvě spálený srdce potkaly se u Kolína.

A tam kde neni, tam mě to nezajímá.

Pak o tom napsala sonet
a ten byl ze života, johohó.

Vystudoval VŠE a mezi jeho záliby patří golf a létání.
Když nepracuje, věnuje se myslivosti nebo sportu.
Ve volném čase hraje golf či fotbal.
Rád se potápí a lyžuje.

Co se novin týče, mám několik úchylek. Čtu je téměř zásadně zezadu, od sportu. Velmi pravidelně sleduju tiráž, co (jestli něco) se změnilo. A baví mě číst si v rubrice Kdo a kam. Neodolatelná rubrika. Něco jako test jazykové vybavenosti, obratnosti, slovní zásoby. Pět lidé, pět různě napsaných vizitek. Něco jako „a Metoději Nováku, platí nerozhodný stav i na Kladně?“ „Ano, ani po druhé třetině se nic nezměnilo, Kladno hraje s Plzní stále dva-dva. Jestlipak jsme se dočkali gólu na Slavii, Ivane Klírenci?“ „Na Slaviii je odehráno třicet pět minut a domácí stále prohrávají s Pardubicemi jedna-dva. Daří se Liberci v duelu s oceláři ze Třince před domácím publikem lépe, Jane Kalibo?“
Když jsem začínala studovat žurnalistiku, mojí oborovou modlou byla docela dlouho Strategie. Tajně jsem si myslela na oddělení tištěných médií, což samozřejmě nikdy nevyšlo a jsem tomu ráda, nicméně tahle sekce, kterou teď sleduju pro změnu v MF Dnes, mi přišla naprosto fantastická. Banální, přesto zábavná, bizarní, občas motivující (Novákové je třicet let, hovoří čtyřmi jazyky a za sebou má šéfování marketingu ve středně velké firmě) a občas překvapující; to když se mezi jmenovanými objevil někdo známý.

No nic. Vystudovala FSV, šéfuje jedný kuličce a ve volném čase se ráda stresuje, plete si piny od mobilu a kreditky a kupuje v plzeňském Globusu ryzlinky v akci.