V předvečer pátých narozenin bych ti chtěla popřát všechno nejlepší, hodně štěstí, zdraví a spokojenosti. Tady máš ten strašně dobrej pistáciovo-čokoládovej dort z cukrárny Viktoria ve Střešovicích, malej dárek a barevný chryzantémy od Chládka.
Stopka začala blogovat 26. října 2005. Seděla v Loughborough v Althorp Drive a trochu se jí stejskalo. Aby to nemusela každýmu říkat zvlášť, začala to psát sem. První čtenáři-zapisovatelé vzkazů byli rodiče, kteří se vždycky podepisovali máta. Vždycky všude do všech mailů a sms se mi tak podepisovali. Máma už není a táta dávno neví, že nějakej blog mám, i kdyby to věděl, tak neví, jak se na něj dostane. Druhou čtenářkou byla kamarádka z angličtiny a kolegyně z LN Eva, třetím přispěvkářem-nástěnkářem Ota, rodinnej kamarád ze Zličína, kterej mámě hrozně hezky mluvil na pohřbu.
Věci se dějou, jak alibisticky, všeobjímajícně a smířlivě konstatuju, když nevím, co zrovna na tohle říct, a spousta věcí se opravdu stala. Ty, co se staly a byly dobrý, přijímám tak nějak samozřejmě. Ty, co se staly a byly špatný, jenom přijímám (abych za nějakou dobu zjistila, že jsem je nepřijala ani trochu; že mi kvasí v břiše, dělaj bordel v hlavě a vyváří neklid v duši.)
Smíření, odpouštění, rovnováha, to jsou všechny věci, na kterejch musím pracovat ještě daleko víc než dřív. Jde to dost ztuha, vlastně vůbec nevím, jestli to někdy dokážu. Třeba tady Vanda Hybnerová v rozhovoru pro Ona Dnes říkala zajímavý věci, takový, no, prostě má štěstí, ale takový to štěstí, který přeje připravenejm. Je důležitý bej připravenej, nehrbit se, nekoktat a nebát se.
Tuhle se mi něco dost líbilo, nějaká básnička to byla, ale co, to už si nepamatuju.
Tak aspoň doporučuju retrospektivu Václava Boštíka v Městské knihovně. Tak hezkou, pokornou a inspirativní výstavu jen tak nevidíte.