Archiv rubriky: Nezařazené

Sedim u Tomáše v Barbarelle a dívám se do zrcadla na račí hlavu. Na račí hlavě Tomáš hbitě stříhá vlasy, je to hezký, stříhá jako by nic a do toho si povídáme o lyžování, o fotbale, o sekání dříví a trávy, zkrátka small talk kadeřník – slečinka. Tomáš stříhá a přes kartáč fénuje (tohle nikdy nedokážu) skoro hodinu a půl, občas to zabolí, to když nahoře moc tahá a zkouší, jestli jsou obě strany stejně dlouhý. Račí hlavu nebrat.
Račí hlavu jsem si uhnala na Kypru, kde jsem se týden rekreovala. Mám takovej cestovní mix The Beatles, asi třicet mejch nej songů. Ač uložená na lehátku pod slunečníkem, hlava vystrčená za účelem opálení se. Usnula s The Beatles v uších. No a pak ve Starbucks nechává čaj čajem a upaluje na toalety, protože se jí zdá, že by mohla mát račí hlavu. Má.
Ale už to jde dolů. Navíc nejvíc kouzelnej pudr je od MAC, fakt, nikdy bych si ho nekoupila, kdyby v tom kolegyně nezačala podnikat. Jako MAC vždycky dobrý reference, ale hodně drahej. Teď to mám od ní se slevou a nemůžu si vynachválit. Taktéž tužku na oči, ale to už je velmi, velmi holčičí kolonka.

Tak ten Kypr. Kdo byl někdy v Řecku, Turecku nebo Tunisu, toho asi Kypr nezaskočí. nepřekvapí, nepřeválcuje. Lenošení cajk, ale všeho s mírou. Krásný byly proto hlavně výlety – na Kykkos, což je nejstarší a nejkrásnější kyperský klášter v horách Troddos, a pak turecká část hlavního města Nikósie. V Larnace jsou v malebným kostele ostatky Lazara, to je ten, co ho probudil Ježíš a řekl mu, ať vstane a chodí. A on to dělal ještě třicet let, právě v Larnace. Nedaleko u solného jezera, po jehož břehu jezdí auta a taky běhají hrozně rychlý ješteřičky, stojí islámsky čtvrtý nejdůležitější místo hned po Mecce a Medině a Jeruzalému, mešita Sultan Tekke (na obrázku), V ní spočívají ostatky tety proroka Muhameda. No a mezi Pafosem a Limassolem je taková pláž a kousek od ní, v moři, se zrodila Afrodita aka Venuše; pouze z pěny. Vážně. Je tam, zkamenělá velryba, vlna sem, vlna tam. Vysoce romantický místo. Mám ho kus v tašce (= kamínky).
Takže to všechno jsem viděla plus navrch ta račí hlava.

Na konvent vyrážíme přesně za čtyři hodiny dvacet pět minut, je čas jít spát. Se včerejěími třemi hodinami to bude už sedm dvacet pět. Spánku,
Sakra, prší, tu se na Kypru v létě moc neděje a navíc se to vůbec nehodí do konceptu firemního konventu ve Špindlu.
Konceptu konventu.
Konvexní konkávní.
Jéžiš.

 

Toastovač mám doma už řadu let, měli jsme ho samosebou i u rodičů, ale leknu se pokaždý. Jak se ty toasty dělají a pak vyskočí nahoru, vždycky to se mnou trhne, jako kdybych to nečekala, jako kdybych se přistihla u něčeho, co není správný. Vím o tom tiku, tak občas chodím do vedlejší místnosti, abych ten zvuk neslyšela, ale jak mám odejít, když zrovna zalejvam čaj?

Včera jsem v kabele celej den nosila krabičku s rizotem. Skvělý houbový rizoto podle receptu takovejch jedněch gurmánů, jarní cibulka nasucho, rýži zaléváte postupně čtvrt litrem vína (víno jsem tam nedala, protože rizoto jsem vařila v neděli v poledne na chatě a pak jsem řídila domů a na Radiožurnálu říkali, pozor, pozor, zvýšené kontroly, nejezděte rychle a nepijte a kdesi cosi), litrem vývaru, rýže je pak měkoučká a nepřichycená a chutná bujónově, vedle na pánvičce si nachystáte houby (našla jsem v lese na chatě spoustu hub, řadu jsem jich taky dostala od Dany s Adamem, a pak jsem taky nasbírala spoustu borůvek, ale ty do rizota samosebou nepatří). Nakonec to všechno smícháte, posypete parmezánem a ještě před tím aplikujete tymián, když nějaký máte. Je to neskutečná dobrota, a mně kus tý dobroty zbyl. Uložila jsem ji tedy do krabičky, převezla do Prahy, že si ji sním v pondělí k večeři v práci. Jenomže jsem neměla hlad, spěchala jsem na Letní Letnou na La Putyku (fantazie, fantazie, Dyk je skvělej, všichni jsou skvělí). Chvilka jsem si říkala, že kdyby mi rizoto vypadlo z tašky, bylo by to docela trapný, přeci jen, nosit si jídlo v krabičce je tak trochu jako mít v práci na přezutí bačkory. Ale nakonec všechno dobře dopadlo a já jsem si to snědla doma po Letní Letný. (Sklenka vína k tomu, toho výtečnýho ryzlinku, co mají v Plzni v Globusu už několik měsíců v akci, sleva z 99 Kč na 49 Kč. Řeknete si, to musí bejt hnusný víno, ale není, je skvělý a tentokrát jsem si koupila hned tři lahve. Domácí alkoholismus začíná až od čtyř najednou myslim.)

Zároveň jsem se kochala novejma parketama, protože nový parkety – teda starý, ale vybroušený a přeleštěny – vypadají skvěle a celej byt prosvětlujou. Už se těším, až vyřeším i druhej pokoj, ale mezi tím ještě pojedu na Kypr a do Berlína a na in-liny k Labi a doufám, že taky na chatu, protože jsem tam čím dál radši, klid, les, no signal, no wi-fi, vymaluju tam, douklidím, vykážu pavouky a třeba ještě budou růst houby. I když už nevim , co s nima, mám plnej mrazák. Nechcete někdo houby?
Ani letos jsem na MS ve whistu nepostoupila do druhého kola, ale to neva, protože to bylo tak jako tak super, vždycky mě dojímají všechny ty kostýmy a Tomášova řeč, je to hezkej zvyk, kterej se málokde vidí; tenhle turnaj má už 32 let.

Dneska ráno hráli na R1 tyhle skvělý Oasis, chtěla jsem zmáčknout poslepu tlačítko a dát je ještě jednou, jenomže tenhle zamilovanej holčičí trik v rádiu samozřejmě co? Nefunguje.
K moři od Petry Soukupový je dobrá knížka.

Národní technická knihovna má tenhle promo klip.
Je minimalistickej, plnej čísel a 7:15 minut, Což je docela dost, na takový promo video, ale když je to video hezký a zábavný, tak to jednomu ani nevadí.

Nevadí, protože je hezký a zábavný.

1. pravda dne:
Když vrtáte metro, je nejdůležitější co nejdřív postavit v areálu unimobuňky, aby si dělníci měli kam lepit plakáty s nahatýma holkama a bavilo je tak bejt v práci.

2. pravda dne:
Včera a dneska jsem postahovala spoustu muziky z internetu. Já nevim, no, je to takový pohodlný. Zlodějsky pohodlný. A nebo je to každýmu jedno. Asi spíš.

Smutný intermezzo
Venku fičí vítr. Ve Vokovicích taky fičí. Jdu na začátku noci domů a mám to jasně před sebou, začátek března 2006, mrazivej, fičivej den, rodiče se vrací autem z města a já jim jdu naproti, protože už vím, že máma má na krku něco, co se neuzdraví. Doma už jsem ten den brečela dost, takže teď se držím. Máma doma bere pánev a začíná ohřívat paelu. „Tak se půjdu ještě jednou léčit a uvidíme," říká u té pánve a já nechápu, kde na to bere sílu. Sílu, již dávno nechala pod autem, se kterým se tři roky před tím v Itálii srazila, síku, kterou dalších pět let zpátky nechala na starým Karláku ve starým stacionáři pod starejma chemiema.
Dneska na to vzpomínám víc než dřív, máma by určitě nebyla ráda, kdyby viděla, jak to teď vedu; jenomže kdyby všechno bylo tak jednoduchý jako vzpomenout si na to, jak v roce 2006 fičel vítr.

3. pravda dne:
Parkety, parkety mám fakt krásně nově přebroušený a nalakovaný. Mňam, řekla by máma.
Today´s gonna be the day, mééé.

 

V Černý Hoře to bylo samozřejmě krásný. Obrysy vidím pořád docela jasně, ale protože jsem si vedla o celé cestě až bláznivě podrobný zápisky v obrázkovým cestovním deníčku, nechce se mi o ní nic psát na stopku. Fotky k řízené představě o našem zájezdu jsou tady.

Snad jenom ty knížky.
V oddíle máme takovej – zvyk? No prostě když někam společně jedeme, dost často si taky něco společně čteme. Už v Praze jsme nabrali zpoždění, takže během čekačky koupil Jása v Luxoru knížku Vyvrhelové od Elfride Jelinek. Je to velmi nová věcnost, neemotivní výklad emotivní doby 50. let v Rakousku (jeden plán) a zároveň hloubkovej popis dospívání, hledání místa na světě a vztahů (druhý plán).
Ta knížka je hustá, ale zároveň samozřejmě skvěle napsaná (a na Elfride prý kupodivu hodně čtivá). My navíc máme Vlaštovku (ahoj, Vlaštovko!), která nám celý text fantasticky přednesla. Tak trochu jsem si myslela, že tuhle Elfride nestačíme dočíst. Nakonec se nám povedlo; někde mezi Keleti a Brnem. Jenomže to už jsem právě věděla, že Rainer brutálně zavraždil sestru, matku i otce, protože jsem se prostě podívala předem dozadu. (Hehe, předem dozadu, to by mohla bejt nějaká kapela nebo aspoň alternativní divadelní spolek nebo tak něco). Ale zpátky ke knížce. Prosím vás, to nedělejte. Nečtěte si předem, jak to dopadne. Tohle prostě dospělí čtenáři nedělaj.
Sama pro sebe jsem si pak na puťáku přečetla běhacího Murakamiho O čem mluvím, když mluvím o běhání, což je opravdu hlavně běhací kniha. Ale zároveň i kniha o věcech, který se dělají na dlouhou trať. Našla jsem tam i řadu návodů i praktických postřehů, i když Haruki Murakami je samo úplně jiná třída za jinou ligu.
V Brně se mi už nechtělo spát, a tak jsem si na zbytek cesty do Prahy půjčila ještě Bábího knížku Hadi a náušnice mladinký Japonky Hitomi Kanehara. Piercing ani tetování se mi moc nelíbí a o sadistickým sexu jsem nikdy před tím nic nečetla, celej text byl navíc vystavěnej a napsanej hodně teenagersky, jako by třeba na pokračování do Brava, ale nakonec jsem to zhltla za dvě hodiny a dobrý. Teď mám nachystaný obě Soukupový, Hakla, Lodge, Paasiliinu a už dlouho Pamuka. Jenom se teď po tý putovní smršti a před tím po Rothovi nemůžu zavrtat.

——

Včera jsme měli sraz s Lidovkama, povedený Zttáty to byly. Kolem půlnoci jsme se zvedli a Petr vedl kolo a šli jsme pěšky přes most a myší dírou nahoru až ke Krabovi, kterej už se dávno nejmenuje Krab. Před krabem jsme si ještě dali dvě piva, seděli jsme na zábradlíčku a semleli asi spoustu věcí. Pak jsme šli dál, až na Bořislavku, a ve 2:18 mi jela tramvaj. Když jsem přišla domů, sekla jsem se kartáčem na vlasy do čela a ráno to bylo náročný.
Ale teď už je zas všechno v pořádku, protože k večeři jsem si dala 6,6 km na Ladronce a špenát a brambory a volský oko doma, mňam, miluju špenát a oko.

#)Save the best for the last, nápis na triku pána, kterýho jsme potkali v Kotoru. Super nápis, none?