Archiv rubriky: Nezařazené

Buy it, use it, break it, fix it,
Trash it, change it, mail – upgrade it, Charge it, pawn it, zoom it, press it,
Snap it, work it, quick – erase it,
Write it, cut it, paste it, save it, Load it, check it, quick – rewrite it,
Plug it, play it, burn it, rip it, Drag and drop it, zip – unzip it,
Lock it, fill it, call it, find it, View it, code it, jam – unlock it, Surf it, scroll it, pause it, click it,
Cross it, crack it, switch – update it, Name it, rate it, tune it, print it,
Scan it, send it, fax – rename it, Touch it, bring it, Pay it, watch it,
Turn it, leave it, start – format it. Tady.

Zrovna se dojímám. Dojímání pokračuje od včerejšího večera, kdy jsem jela na pivo přes rozestavěnou Letnou. Bylo horko, už skoro tma a všechno tam zas bylo jinak, než si pamatuju z doby před pár měsíci.
Dnešní titulek je z takový pregnantní písničky Not Going Home z poslední desky od Faithless, který teď poslouchám, protože budou hrát v srpnu na Open Air festivalu. A taky se mi hodjě do toho modu dojímání se, no. Ta písnička je ale úplně výborná, plná napětí, do toho to jasný sdělení, tak trochu strašidelný. Faithless a Duft Punk, to jsou první "taneční" kapely, který jsem kdy měla doma (ha, na kazetě!). Sunday 8PM a Homework, no to vám bylo nejvíc! A teď se vracím, koukám, že po The Prodigy jsou tyhle kapely nejdůležitější v tanečním světě. Teda říkali to tady.
Mám teď takový defekty na hlavě, strašně kejchám a smrkám, asi z nějaký alergie; tuhle na borůvkách jsem se zas málem udusila, a pořád mi teče z nosu krev, pod zubama tři afty a taková neznámá bolest za uchem, taky pořád reptám na počasí, takže večer si vždycky přijdu jak důchodce z oddělení tříděnýho odpadu. Takže pak se nedojímejte, žejo. Těch pět fejsbukovejch duetů platí, Iggy a Deborah, Iggy a Lisa, Michael a Kate (s ní to nemůžu najít), Michael a Patti, Jeff a Feist.

No a pak samozřejmě eště tohle. Na konci první půlky refrénu je ten boží interval.

Poznámka editora: na všechny ty klipy se fakt koukněte. Jako třeba Not Going Home je docela psycho. A Wilco s Feist zase lovely. Pop s Germano silný. A R.E.M. s Patti Smith zase docela sexy, teda když z toho vyjmu Patti.
A takhle je to pořád.

Po dvou letech zase rokfór. Domluvili jsme se (reklama s klíčky a nepitím za volantem) s Lukášem a Verunkou a Petrem a Neználkem a vyrazili společně v pátek a v sobotu. Poznatky? Tom Smith z Editors je neskutečně sexy. Nejvíc.
S Lukášem vedu dlouhé spory, nebo spíš spůrky ("o tomto vedu sporrr s docentem Jeřřřábkem. Tvrrrdím, že toto přřředstavuje jsoucno v jeho (zapomněla jsem jaké) podobě." – stará Arabela) o všech těch jeho kytarovejch kapelách, které znějí jedna jako druhá, ale tohle je výjimka. K Editors se prokousávám pomalu, ale jistě (nálada, atmosféra, jímavej hlas). Hodně betonu za mě vybourala informace, že nejoblíbenější Smithova deska je Murmur od R.E.M. Na prvním albu Editors je Stipův vliv hodně slyšet a najednou to do sebe všechno zapadá. Smith je vysokej a hubenej a teatrální chlápek, oblečenej do černý, je úspornej, ale zároveň expresivní a na pódiu (to) skvěle funguje. Je fascinující, silnej, výraznej.
Bezva byla i Morcheeba. Naživo jsem ji slyšela poprvé, škoda jen, že se k tomu koncertu nepodávalo moře a pláž. To the Beat Of the Drum, nechala Skye zpívat lidi. Bylo to hezké, lepší než na nové desce Blood Like Lemonade. Těším se na ni, jak jsem se před tím netěšila. Do práce. Skye si dala jointa, rozchichotala se a večírek začal, i když vlastně končil. Domů jsme dojeli ve třičtvrtě natři. A do půl pátý jsem si hrála se svým skvělým novým dellem. Takže se mi chce strašně spát (hej hej, já jsem volnej!)
Dell má mimo jiné režim hibernace.

Cestou z víkendové stavby tábora: Krouháme zelí. Normálně velká, průmyslově vyrobená cedule Krouháme zelí. Šipka doleva. Naproti cedule Želatinové bonbony pro každého. Tak jsem se ve vedlejší vesnici stavila na nízkotučnou černorybízovou zmrzlinu velkou. Chutnala jako plnotučná, mňam. Na táboře to bylo bezva. Když pominu, že děti, teda hlavně kluci, se chvílemi chovají jako – s prominutím – soubor kreténů, je skvělý, že na tábor odjelo 19 maníků.
Podle teorie Odmítáme vládu bez účasto žen (ovšem bez přidané hysterie) jsem se nacpala do týmu, který stavěl lávku, řezal v potoce spadlou olši, tahal ji nahoru proti proudu a večer si ještě střihnul výkop latríny. Ženy ve vládě by ale rozhodně měly hezčí nohy; na Kosáči je dlouhodobě asi největší koncentrace komárů a hovad v České republice. Vždycky, když se z tábora vrátím domů, mám pocit, že bych se na týden měla zavřít do karantény, aby si lidi v domě a v práci nemysleli, že si drogy píchám i do nohou. Nicméně na tábor se opět těším tento víkend, se Zubem žůbox u ohně, v imagináááární hospodě, velkej vůz, teplo, praskání větviček, týpko, johoho.

Pozor, podtunelováno. Nebo tak nějak. Tahle cedule-informace pro řidiče pod Pražským hradem mě pokaždý dostane. Navrhuju přidat k ceduli manuál, jak s takovou informací pracovat.
O tom focení, náhodách a taky o zklamání z Vltavy v nové sestavě tedy ne, teď ne, až jindy.
Sakra, neříkala mi tehdy maminka, že nemám pořád odpovídat písničkama?

Vždycky, když chci nějaký post nastartovat větou "začalo to tak, že…", napadne mě písničky od Buty, jmenuje se Olina. "Začlo to tak, že mi Olina ukázala fotku svého dědy…", zpívá se v ní. Teď ten song nemůžu dostat z hlavy, i když Olinou dneska začít nechci, protože jsem tu tenhle fígl už minimálně jednou použila. Mám takovej blbej sklon, totiž že z každý věci, když se mi zalíbí, mačkám maximum, taky se tomu myslím říká tlačit na pilu. Takže takhle ne, slečinko, tentokrát začneš prostě jinak.

Hehehe. No prostě začlo to dneska tak, že jsem ráno líně nevstala a neuběhla naordinovanou ranní dávku kilometrů. Hmhm, po práci jsme šly s kolegyní podívat se, jakýže sukně nám to kde zlevnili, no a pořídila jsem si ale úplně bezva superkrátký kalhoty, takový ty, co se teď nosej. Jenomže když máte krátký kalhoty a nechcete bejt k smíchu, měli byste do toho mít taky hezký nohy a pokud možno zazipovaný břicho, no prostě všechno to, na čem posledních pět trochu pracuju. Takže jak jsem v devět večer praštila doma aktovkou, vyběhla jsem na delší (ale ne nejdelší) šáreckej okruh, co měří pět kilometrů, a bylo to, řeknu vám, boží. Nevim, jestli je možný, že už bych byla běhání navyklá (asi jsem spíš navyklá na představu hezkejch nohou a malýho břicha), ale v takovým jednom kopci, co si pod ním vždycky říkám makej, odpočívat můžeš cestou dolů (a ono to funguje), jsem si najednou uvědomila, že běhání je fakt super a je třeba u něj zůstat. Nemluvě o tom, že Šárka tak trochu připomíná můj beloved Kosáč, kam se zase o víkendu podívám; hezky letně to tam voní, potok, meandry, vlhko, stíny, prostě dobrý, no. Pravda, jak se sešeřilo, malinko jsem se bála (něco jako hlídka ve čtyři ráno), přiznám se, že jsem trošku pelášila, ale i to se počítá – dala jsem to za 31:50, což je na terén bezva čas, řekla bych. Zejtra jdu zas, ale tentokrát pro změnu do Axy. Permanentka si nevybírá.

V pátek jsem se viděla s Jankou, po dlouhý době a bezva jako vždycky. Cestou ze Ztrát kolem FSV, obligátní vzpomínka na značky, pak Amparo Sánchez v rámci Ostrovů. Mám moc ráda Calexico, kteří ji pomáhali s poslední deskou, ale i ona sama má šmrnc, lidi to bavilo a čas plynul. Ostrov jsme obešly několikrát a jako bonus potkaly Grosmanku.

V sobotu běh v horku, dlouhá Šárka a spousta psů a běžců a turistů a kočárků a cyklistů, na Veselíku šplouchání a radost, lepší být už pryč. Taky Kukyho jsem viděla, moc hezky udělanej film, starej Svěrák je pořád boží a mladej taky dobrej.

Ale to už na mě čekal před Andělem Lukáš a kvapili jsme na Cinematics. Zastávka Festivalová. Akorát jsme stihli Lukášovu oblíbenou písničku, která mi přišla ale úplně stejná jako všechny ostatní, to jsou ty ostrovní kytarovky, zní to všechno na jedno brdo a žádnou duši to nemá, teda kromě těchhle a těchhle a těchle, vypočítávali jsme na prstech. Na Kampě před Midi Lidi jsme potkali Ondřeje a jeho novou slečnu, co vypadá jako kombinace Ivy Fruhlingový a Dity von Teese, nebo jak se jmenuje. Ondřej se nadchl pro elektro, my s Lukášem jsme si spíš povídali a bylo to moc fajn. Fajn bylo pak i sezení v Sedmým nebi, tak jsem teda pěkně dlouho nebyla. Ze Sedmýho nebe přijdu domů v šest, do pátýho patra lezu po čtyřech a usnu než bys napočítal jedna dva tři nebo tak nějak to tehdá Adámek vymyslel. Ale to už je dávno, na našich značkách za tu dobu už vyrostl mech. Ale to nevadí, že na kočičích hlavách mech neroste, to se jen tak říká.

V neděli jsem vyrazila na odpočinkový výolet na chatu, nebyla jsem tam dobrý třičtvrtě rok. Dobrák Míra sice posekal zašlý živý plot, ale neodvezl ho, takže jsem dvě hodiny tahala ze zahrady uschlý větve, pak jsem hodinu sekala zahradu a smejčila a nakonec jsem snědla všechno, co jsem si tam přivezla, až mě z toho bolelo břicho, to břicho, který by mělo zmizet. Nalít-vylít, komentoval to tuhle někdo vtipně na fcb.
Domů jsem nejela přes Plzeň, ale přes Rabštejn, tam je vám zase krásně, jeďte se tam někdy podívat, nejenže je to nejmenší město v Evropě, ale hlavně je moc pěkný, takový pohádkový. A to okolí, to okolí taky neni žádnej Bruntál, jak vidno z fotky (bože, já tak nemám ráda práci s touchpadem, s tou plošinkou uprostře klávesnice, když třeba ležíte s compem v posteli a nemáte myš. Jinak stává se ze mě slušná ajťačka, dostala jsem v práci za zásluhy chytrej nexus one a úřaduju už i na ulici. Anebo fotim na výletech. Taky místo seznamu používám gmail a všechno jsem si to zesynchronizovala, používám čtečku a tak, jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží. Skautce.)

Tuhle písničku jsem nemohla dostat z hlavy, když jsem v neděli houbařila. Nic nenašla. Morphine mám sice moc ráda, souvislost ale nemám. Neva. Nebo nevim. Mando Diao – Give Me Fire, Calexic – Ruin Garden a Carried To Dust, Slávek Janoušek – Kdo to zavinil, to byl soundtrack cestou domů, západní Čechy hoří, jsou skvělý a mám je moc ráda.

A to jsem se ještě ani nedostala k tomu nejdůležitějšímu, totiž k těm náhodám a shodám okolností, který mě poslední dobou provázejí. Tak příště.Stejně jako o výletě s Jiřím nebo o focení s Neználkem.

 

To je nějaká židovská anekdota?

courage, courage, courage!
The Whitest Boy Alive, mistři světa v radosti
Zatímco kluci se vraceli domů raketou,
v malé nemocnici naproti Akropole někdo umřel.
Ženská z vrátnice s cigárem u huby mávala papírama a funebráci před budovou skládali kartonovou rakev.