…fotku svého dědy

Vždycky, když chci nějaký post nastartovat větou "začalo to tak, že…", napadne mě písničky od Buty, jmenuje se Olina. "Začlo to tak, že mi Olina ukázala fotku svého dědy…", zpívá se v ní. Teď ten song nemůžu dostat z hlavy, i když Olinou dneska začít nechci, protože jsem tu tenhle fígl už minimálně jednou použila. Mám takovej blbej sklon, totiž že z každý věci, když se mi zalíbí, mačkám maximum, taky se tomu myslím říká tlačit na pilu. Takže takhle ne, slečinko, tentokrát začneš prostě jinak.

Hehehe. No prostě začlo to dneska tak, že jsem ráno líně nevstala a neuběhla naordinovanou ranní dávku kilometrů. Hmhm, po práci jsme šly s kolegyní podívat se, jakýže sukně nám to kde zlevnili, no a pořídila jsem si ale úplně bezva superkrátký kalhoty, takový ty, co se teď nosej. Jenomže když máte krátký kalhoty a nechcete bejt k smíchu, měli byste do toho mít taky hezký nohy a pokud možno zazipovaný břicho, no prostě všechno to, na čem posledních pět trochu pracuju. Takže jak jsem v devět večer praštila doma aktovkou, vyběhla jsem na delší (ale ne nejdelší) šáreckej okruh, co měří pět kilometrů, a bylo to, řeknu vám, boží. Nevim, jestli je možný, že už bych byla běhání navyklá (asi jsem spíš navyklá na představu hezkejch nohou a malýho břicha), ale v takovým jednom kopci, co si pod ním vždycky říkám makej, odpočívat můžeš cestou dolů (a ono to funguje), jsem si najednou uvědomila, že běhání je fakt super a je třeba u něj zůstat. Nemluvě o tom, že Šárka tak trochu připomíná můj beloved Kosáč, kam se zase o víkendu podívám; hezky letně to tam voní, potok, meandry, vlhko, stíny, prostě dobrý, no. Pravda, jak se sešeřilo, malinko jsem se bála (něco jako hlídka ve čtyři ráno), přiznám se, že jsem trošku pelášila, ale i to se počítá – dala jsem to za 31:50, což je na terén bezva čas, řekla bych. Zejtra jdu zas, ale tentokrát pro změnu do Axy. Permanentka si nevybírá.

V pátek jsem se viděla s Jankou, po dlouhý době a bezva jako vždycky. Cestou ze Ztrát kolem FSV, obligátní vzpomínka na značky, pak Amparo Sánchez v rámci Ostrovů. Mám moc ráda Calexico, kteří ji pomáhali s poslední deskou, ale i ona sama má šmrnc, lidi to bavilo a čas plynul. Ostrov jsme obešly několikrát a jako bonus potkaly Grosmanku.

V sobotu běh v horku, dlouhá Šárka a spousta psů a běžců a turistů a kočárků a cyklistů, na Veselíku šplouchání a radost, lepší být už pryč. Taky Kukyho jsem viděla, moc hezky udělanej film, starej Svěrák je pořád boží a mladej taky dobrej.

Ale to už na mě čekal před Andělem Lukáš a kvapili jsme na Cinematics. Zastávka Festivalová. Akorát jsme stihli Lukášovu oblíbenou písničku, která mi přišla ale úplně stejná jako všechny ostatní, to jsou ty ostrovní kytarovky, zní to všechno na jedno brdo a žádnou duši to nemá, teda kromě těchhle a těchhle a těchle, vypočítávali jsme na prstech. Na Kampě před Midi Lidi jsme potkali Ondřeje a jeho novou slečnu, co vypadá jako kombinace Ivy Fruhlingový a Dity von Teese, nebo jak se jmenuje. Ondřej se nadchl pro elektro, my s Lukášem jsme si spíš povídali a bylo to moc fajn. Fajn bylo pak i sezení v Sedmým nebi, tak jsem teda pěkně dlouho nebyla. Ze Sedmýho nebe přijdu domů v šest, do pátýho patra lezu po čtyřech a usnu než bys napočítal jedna dva tři nebo tak nějak to tehdá Adámek vymyslel. Ale to už je dávno, na našich značkách za tu dobu už vyrostl mech. Ale to nevadí, že na kočičích hlavách mech neroste, to se jen tak říká.

V neděli jsem vyrazila na odpočinkový výolet na chatu, nebyla jsem tam dobrý třičtvrtě rok. Dobrák Míra sice posekal zašlý živý plot, ale neodvezl ho, takže jsem dvě hodiny tahala ze zahrady uschlý větve, pak jsem hodinu sekala zahradu a smejčila a nakonec jsem snědla všechno, co jsem si tam přivezla, až mě z toho bolelo břicho, to břicho, který by mělo zmizet. Nalít-vylít, komentoval to tuhle někdo vtipně na fcb.
Domů jsem nejela přes Plzeň, ale přes Rabštejn, tam je vám zase krásně, jeďte se tam někdy podívat, nejenže je to nejmenší město v Evropě, ale hlavně je moc pěkný, takový pohádkový. A to okolí, to okolí taky neni žádnej Bruntál, jak vidno z fotky (bože, já tak nemám ráda práci s touchpadem, s tou plošinkou uprostře klávesnice, když třeba ležíte s compem v posteli a nemáte myš. Jinak stává se ze mě slušná ajťačka, dostala jsem v práci za zásluhy chytrej nexus one a úřaduju už i na ulici. Anebo fotim na výletech. Taky místo seznamu používám gmail a všechno jsem si to zesynchronizovala, používám čtečku a tak, jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží. Skautce.)

Tuhle písničku jsem nemohla dostat z hlavy, když jsem v neděli houbařila. Nic nenašla. Morphine mám sice moc ráda, souvislost ale nemám. Neva. Nebo nevim. Mando Diao – Give Me Fire, Calexic – Ruin Garden a Carried To Dust, Slávek Janoušek – Kdo to zavinil, to byl soundtrack cestou domů, západní Čechy hoří, jsou skvělý a mám je moc ráda.

A to jsem se ještě ani nedostala k tomu nejdůležitějšímu, totiž k těm náhodám a shodám okolností, který mě poslední dobou provázejí. Tak příště.Stejně jako o výletě s Jiřím nebo o focení s Neználkem.