Jak jsem chytala ryby. Eh. Titulek je úplně dementní, ale nějak vystihuje tu úpornou důležitost, kterou jsem celýmu půlmaratonskýmu aktu přikládala. Chápu to pořád tak, že once in a lifetime by si to měl zkusit každej, koho baví 1. běhat 2. něco překonávat 3. něco zkoušet.
Na dubnovej půlmaraton jsem se fakt těšila. Bylo to pro mě přirozený vyvrcholení mýho rok a čtvrt novýho hobby. Když uběhnu 10 kilometrů na pásu, uběhnu i 21 kilometrů venku, v centru města, ve kterým jsem se narodila, mezi tisíci běžci, tisíci fanoušky, na slunci, se sluchátkama v uších. Prostě kompilát oblíbenýho.
Běželo se v sobotu. Ještě ve středu jsem více méně ležela v posteli, odpoledne jsem vyrazila na nátáčení s Doubravánkem do Studia kamarád, ale potom zase domů. V pátek jsem ještě polykala nějaký painkillery s přesvědčením, že se na to vykašlu; když nedojím oběd, znamená to, že fakt nejsem ve svý kůži. Jenomže pak volal Saša, vynadal mi a bylo rozhodnuto. Spát jsem šla docela brzo a rána si ještě lupla paralen. "Aby měly ledviny co dělat," smál se pak Saša.
Bavit mě to začalo už v tramvaji cestou do Dejvic. Nastupovali běžci, přes rameno ten marnej černej batůžek, na sobě zelený nebo bílý triko s číslem. Spiklenci běhací slasti. Na Staroměstské už bylo narváno, DP nepustily dvoje eskalátory, proto fronta jako hrom.
Na Palachově náměstí strašnejch lidí. Kotouš mi pomohl připnout číslo, uložili jsme si věci do šatny, všechno parádně zorganizovaný. Pro mě dost nepochopitelný, vždyť podle prodaných čísel mělo běžet 9500 lidí! Do zadní kapsičky kalhot jsem si nacpala energetickej gel, o kterým mi Saša říkal, že se mi na patnáctým kiláku bude hodit (spěte v gumačkách, bude se vám to hodit), a postupně jsem tam nainstalovala i ipod se čtyřiceti oblíbenejma písničkama (time 2:30 – motivace, stanovený čas s ohledem na nemoc). Žádný power songy, spíš ty, který mě baví poslouchat za každý nálady, za každýho počasí i za každý vlády. Dobrý rozhodnutí.
Rozcvička, zařadit se do startovacího korýtka a čekat.
Přesně ve dvanáct začala hrát Má vlast a pomalu se vyběhlo. Nejdřív Keňani, na nás se dostalo až skoro za sedm minut. 87 zemí! A už se běží. Pole se docela brzy trhá, u Národního divadla už jsou kluci dávno pryč a já si běžím svým tempem. Občas si s někým plácnu, usmívám se, protože je to paráda; slunce svítí a lidi fandí, je to vážně dost milý, vlastně jsem si v roli fanouška nikdy neuvědomila, jak důležitý tohle fandění pro závodníky je. Během závodu to oceňuju ještě mnohokrát; kdyby nějací fandové zůstali i na posledních pět kilometrů Karlínem, myslím, že bych to celé uběhla ještě trochu rychleji.
Běží se k Výtoni, pak doleva Sekaninovou ulicí a zpátky k Výtoni, všechno jde dobře. Po 4 kilometrech předbíhám vodiče s modrým balonkem 2:30, který startoval tak o minutu přede mnou, a celou skupinu nechávám v pohodě za sebou. První krize přichází mezi 7. a 8. kilometrem na Zborovské ulici, trochu monotónní peklo. Je hrozný horko a představa dalších čtrnácti kiláků mě ubíjí. Jako na zavolanou se pod mostem objevuje skupina španělských fanoušků. Je jich asi dvacet a fandí jako na Vueltě. Dost se mi to líbí, a tak zabírám a předbíhám kupu závodníků. Nakonec se ukáže, že těchhle pět kiláků jsem zaběhla jen o dvě minuty hůř neř prvních pět, což se mi ze začátku ani náhodou nezdálo.
Poprvé výrazně zvolňuju na občerstvovačce na desátém kilometru, vedle značek před naší milou FSV. Když si na to vzpomenu (tehdy jsme ještě se spolužákama neměli mobily, a tak jsme na sebe pokaždý čekávali před dveřma, na kostkách, na "značkách"), trochu se zasměju, ale ne moc, protože už moc nemůžu. Něco vyleju na hlavu, něco do sebe a běžím dál. Na Palachově náměsti v prostoru startu a cíle další krize. Čeká mě ještě deset kilometrů. Na rozdíl od Keňanů, kteří vedlejším koridorem sprintují v traťovém rekordu do cíle.
Až zhruba do 15. kilometru před Libeňským mostem to jakž tak jde, stále běžím, ale už mě dobíhá skupina s balónkem 2:30. I když už cítím, že melu z posledního, tahle pětka za 35:40 ještě objektivně není nejhorší. Na Libeňském mostě nicméně přešaltuju do rychlé chůze a sním ten gel, o kterém Saša říkal, že na patnáctce bodne. Měl pravdu. Všichni kolem mě jdou, hodně lidí taky kolabuje; leží u zábradlí nebo sedí na obrubníku. Teď už chápu, proč jsou stanice první pomoci tak blízko u sebe. A to ještě netuším, co mě čeká na karlínské rovince, o které tak nemile mluvil Kotouš.
Když seběhnu z Libeňskýho mostu dolů do Karlína, je přede mnou poslední občerstvovací stanice. Kdybych to věděla, napiju se nějak víc nebo si toho naleju víc na hlavu nebo nevim. Před 16. kilometrem mě strašně bolí nohy; nemám sice křeč, ale už je tahám jako na provázku, jako kdybych měla místo kyčlí stroj. Vzpomínám na Charmse, ale smát už se moc nemůžu. Vzala jsem si starý běhací boty, jako kdybych nevěděla, že při delším běhu dělají puchýře. Zhruba od osmého kilometru je cítím fest, teď se rovnají hřebíkům. Ale chvílema to ještě jde. Střídám to, vždycky tak 800 metrů běžím, pak jdu. Podaří se mi někoho předběhnout, když ale zpomalím, zase se propadám. Každou chvíli jede pro někoho sanitka. Když se přede mnou nějaký pán pozvracel a potom svalil, radši jsem zase přešla do chůze.
V Husákově tichu to hrozně smrdí. Vrchol všeho je, když mi někdo poklepe na rameno. Abych prý pustila závodníka s kočárkem. Všichni mě předbíhají. I pán s kočárkem! Nahoře u parníku Albatros už cítím cíl. Kočičí hlavy jsou zabijácký, tak běžím po chodníku. Poslední kilák a půl dávám bez zastavení, na náplavce před Palachovým mostem vidím snad tři lidi, co jsou úplně na dně. Jedné holce dávají na rantlu kapačku, další leží na boku ve stínu. Nechápu, kde beru síly na finiš, ale na mostě mezi hrozny fanoušků přidávám a po modrém koberci vběhnu do cíle pro mě v tu chvíli nereálně rychle.
Sedla bych si, lehla, okamžitě. Ale není kde. Tak jenom pokračuju "zákulisím", nechám si sundat čip, obalím se do tepelné folie, dávám si na krk medaili, kterou jsem stejně jako ostatní, kteří doběhli, dostala, a sním banán z dárkové tašky. Jsem hrozně unavená, i když překvapivě ne vyčerpaná. Kupodivu jsem celý závod neměla problém s dechem nebo se silou, ale hrozně mě bolí nohy. Pekelně. Duck walk první třídy. U šatny potkávám kluky, byli o dvacet minut rychlejší. Převlékám se do městského. Mám radost, že jsem to zvládla. V ipodu mi zbyly ještě dvě písničky, Here Comes the Sun a You Gonna Lose That Girl od The Beatles. Což je vlastně fajn, i když ještě nemám oficiální odečtené výsledky, vím, že jsem to zaběhla pěkně pod dvě a půl hodiny.
Za chvíli vyrážíme na tramvaj. Všem třem je nám trochu blbě. Ve dvacítce za mě prosí Kotouš nějakýho kluka, aby mě pustil sednout, a na Brusce nedojím oběd; kuřecí stejk a brambory. Svítí sluníčko, v Dejvicích jako by se nic nedělo. Šouráme se na Kulaťák a bavíme se o Sokolu, všechno nás bolí, ale je to fajn.
Druhý den jedeme s Jiřím na výlet na Bezděz. A na Mácháč. Všechno se to pěkně rozleží.
Nejsem extremista a maraton bych neuběhla. Na podzim se chystám na Nike desítku, to je trasa, na které mám pocit, že můžu i trochu závodit, protože ji mám natrénovanou. Ale kdyby se třeba za měsíc běžel půlmaraton znova, asi se zúčastním. Bylo to totiž bezva.
Unkle i s Charlie One a Kubatkem nakonce nebyli tak blbí, jak jsem si myslela. Tedy ne že by za něco mohli oni, byla to moje chyba. Po celým týdnu pekelně unavená a nenaladěná, napružená a marná. Bejvam pak nepříjemná i na Belmonda. Svůj lístek jsem chtěla prodat, ale, jak zní to slovo – ouha? tak ouha, koncert nebyl vyprodaný, tudíž lístek navíc nikdo nechtěl. Jenomže s Neznou je to vždycky bezva, a tak jsem nakonec šla. A dobrý, potkala jsem řadu dlouho neviděných známých a poznala řadu nových tváří.