Archiv rubriky: Nezařazené

Canny píše, že si vzal volno, chodí po bytě v županu a dělá si čaj.
To znám, to dobře znám znám znám znám.
So do I, akorát jsem si nevzala volno.
Z pondělní deštivý noci jsem si přitáhla takovou velkou teplotu, vlastně vůbec nechápu, jak to, že jsem si ji nevšimla, když přebíhala přes práh. Naštěstí brzy odešla, pak přišly střeva, akorát se míjely ve dveřích.
(babička přišla k nám a zase odešla.)
Chodím po bytě v takovým červeným chundelatým županu, co mi přinesl Ježíšek. Nejradši bych ho nesundavala, je děsně příjemnej. Čaj si vařím, co se znám, protože kafe nepiju a na domácí alkoholismus je ještě čas.
A taky při tom pracuju. Děláme na velikým seriálu o volně prodejnejch lécích, musím to všechno připravit, aby se pak jenom zatáhlo za provázek a všechno se to rozjelo jako když šťouchnete do první kostičky domina, ta svalí druhou, druhá třetí a než bys řek švec, je po všem a musí se to postavit znova. Takže tak.

Největší vtip včerejšího Musicbloku byli Apačka a Bluesman, jak krmí rohlíkem labutě na Vltavě.
Hehe, kdyby to bylo napsaný, tak řeknu, že jde o oxymorón. Takhle si nejsem jistá. Dyk to přeci dávali v televizi.
Dneska jsem se u ní rozbrečela, u pitomýho seriálu. Jako kdyby všeho kolem nebylo dost.

Příští středu jsou tři koncerty, na který bych ráda šla. Přijede norský a nejbělejší chlapec s brýlemi ala Woody, jedni klucí budou předcvičovat (cítíš se well?) v Popo a další klucí budou punkáči na Slamníku. Na norského chlapce s brýlemi čekám už několik let, měl by přijet i se svým taky norským kamarádem v hezkém svetru.
Tančit, nebo povídat?
Punkáče ze Slamníku odsunou klucí, kteří předcvičujou. Kluky, kteří předcvičujou, odsune chlapec s brýlemi.
Chlapce s brýlemi odsune urologický kongres v Miláně.
Příklad z praxe: You can´t always get what you want, tů tů tů tůůů.
Ale štve mě to teda dost.

Lukáš Bauer, vítěz všech závodů, jichž se zúčastnil, se s glóbem vrací domů.

V 8:45 jsme měli sraz před pokladnama na Masaryčce. V 8:40 přiběhl k jedný z nich někdo hrozně podobnej Honzovi Malindovi. Honzo? zjouším to. Byl to on. Kam jedeš? zvedl obočí. Na sever, říkám, jedeš s náma? Jo, odpověděl on. Teď jsem zvedla obočí já. Jak to? A kam na sever že to jedeš ty? ptá se on. Někam za Ústí, říkám já. Tak to nám to jede za sedm minut, odpověděl a přidal historku o tom, jak to není poprvé, co potkává někoho známýho ráno na nádraží, kdo jede stejným vlakem. Honza si sedl s náma do kupé. Celou cestu až do Roudnice, kde vystupoval (jel za babičkou sekat brambory a sázet dříví nebo tak nějak), byl trpělivej a nechal se kreslit. Ale kdepak nohy.

My, výletní skupina jménem Děti, rodiče a prarodiče, jsme jeli, jak jinak, na výlet. Přidala jsem se k Lucce, která už skoro deset let organizuje pro svoje původně bohemistický kamarády cesty po Čechách. V sobotu byl krásnej den, jako dělanej na chození, měla jsem radost, že jsme se dohodly. Z počátku jsem maličko nevěděla, jak takovou různorodou skupinu zvládnu. Skoro nikoho jsem neznala a navíc to nebyli jen naši vrstevníci. Děti, rodiče a prarodiče. Obavy se ale ukázaly jako lichý, celý to skupenství dobře drží dohromady a funguje z čirý radosti z chození.

Z vlaku na Děčín jsme vystoupili v Ústí a lokálkou se dopravili do Trmic.

Trmice je okrajová část Ústí. Na návsi líně svítilo sluníčko a drbalo za ušima partu poflakujících se romů v teplákovkách. Zvědavě po nás koukali. Kdo to asi přijel do Trmic na vejlet? a pak se odkolíbali pryč.

Prebalíš plienku
oddáš se slnku
tvoj muž je zfetovany bitbull v tielku

napadlo mě najednou. Jediná radost tady = slunce. Hezkej jarní den. A to ještě bůhví jestli. Ti kluci tady budou postávat celý dny, to je docela jasný. Jasný a smutný.

Dni ako komíny
ako tulipány
s dlhými nohami
sú pred nimi

V Trmicích zval široko daleko největší plakát na široko daleko největší rockový koncert.

Zvláštní kraj. Do jednoho ucha zpívají jarní ptáci, do druhýho vrčí auta z dálnice. Jedno oko pohladily skvělý kopce, druhýmu se právě udělal monokl a trochu slzí. Je mu líto, jak tu většina lidí žije.

Tráva je po zimě ještě při zemi, šedá, mokrá a mrtvá. Něco už ale přeci jen dýchá. Vypadá to křehoulince.

Výstup z Trmic do lesů byla jedna z nejhezčích etap. Postavím schody do nebe.

Těšili jsme si, že si v Dubici…

…ano, tady, dáme v hospodě na vyhlídce oběd. Vyhlídka byla super:

jak říká Lucka, rybí oko. Ale hospoda stále v rekonstrukci.
Do Zálezel nám ale chyběl už jen kousek cesty. Darek poutavě vykládal O daru, o knize, podle níž teď učí v Dublinu. Musím si to přečíst, vidím v tom pomocníka, jak se vypořádat s přijímáním – darů, poklon, lidí.
Hospoda v Zálezlech otevírala až ve čtyři, a tak jsme se aspoň vyfotili u kapličky (zájezd v Zálezlech).

Ti, kdo měli s sebou psy, je ihned nechali ostříhat a okoupat.

Bane, vymejšlím si.
Vlak do Ústí jel co by kamenem dohodil. Na náměstí se nás všech třináct usadilo v Sahara restaurantu s velkým jídlením lístekm, ovšem s malým srdcem. Prý jestli jsme nějaká akce, tak se máme předem ohlásit. Smažený sýr tam ale dělají moc dobrej, to zase jo. Vlakem na Prahu jsme jeli Eurocitym. Kdybychom měli, dali bychom si k tomu jednoho kiwiho,
tak vždycky mluvil můj děda z Moravy, když jezdíval na svý rajzy vlakem.

O dědovi mi dneska vykládala babička. Jak se vrátil z koncentráku a vážil 39 kilo, jak ho v 50. letech vykonstruovaně soudili za nesmyslný darování lahví lihovin – tedy rozkrádáná podnikovýho majetku, když bejval šéfem Selika, a jak se dobře hájil a jak dostal nakonec jenom podmínku, ale lidi kolem vyfásli za takový nesmysly i deset let. A jeden chlápek z jižní Moravy měl zaplatit 15 tisíc za dva vypitý panáky režný denně, a tak vzal lano a oběsil se v lese, našli ho až v zimě, ohlodanýho od zvěře. Ty příběhy jsem už od babičky slyšela mnohokrát, ale pokaždý se mi z toho dělá zle. Děda o nich nikdy nemluvil a ted je mi čím dál víc jasný, proč.

Celej den jsem byla nervózní z večerního setkání v Kabinetu. Jeden chlapec ze shortlistu. Asi jsem si to celý trochu pokazila předem, většinou totiž jak si v hlavě věci přichystám, takový pak jsou, výsledný korekce jen minimální. Přišel o dvacet minut později, protože se nestačil vrátit z Bohnic, kde si pouštěli s kámošem letadýlka. Vem to čert, taky chodím obvykle pozdě. Povídání nám ale, ač to podle mailů nevypadalo, vydrželo asi tak na hodinu. Pak naštěstí přišlo skvělý tříhodinový Dejvický divadlo Teremin s Trojanem v hlavní roli a kamarád zvukař Marek, kterej náš zadrhlej vozík malinko popohnal. Ale jen malinko, jak jsem nakonec byla ráda, když jsem si pak v tramvaji mohla pustit ajpoda. Myslela jsem na haldu práce, co mě čeká příští týden, a taky na všechny ty, se kterejma to kdy stálo za to, se kterejma byly dlouhý hodiny krátký minuty.

Vím, že takoví jsou, a proto neskládám zbraně.

Osmičkový roky. Skorosmičkový roky.

Pan učitel: "Nooo, tak ta hlava… Ale to tělo už začíná bejt jako tělo."
Slečna asistentka: "Já jsem tady byla před chvílí a to ucho bylo…tady," ukazuje špejlí na oblast lícní kosti. "Takže teď už je to lepší."
Pan učitel: "Nooo, na to, že jste tady jak v kartouze parmský a že si nemůžete odstoupit, abyste se na to podívala z dálky, tak to neni zas tak špatný." (Má pravdu, poodstoupit nemůžu, jsem zapresovaná mezi dvěma prknama a nemám kolem sebe ani metr prostor. Ale všichni tři víme, že tu strašnou hlavu jsem nenakreslila proto, že si nemůžu poodstoupit.)
Hanka: "Nojo, mně ta hlava moc nejde." (proč to říkám?)
Slečna asistentka: "Tady na tom břichu byste tu linku neměla táhnout tak tvrdě. Ale mě se to jinak jako celkově líbí, i když, teda, úplně podle pravdy ste to nenakreslila."
Pan učitel na asistentku: "Tak co tady slečně navrhujete za body?"
Slečna asistentka (potichu, zespoda nahoru): "Osmičku?"
Pan učitel (zděšeně): "Osmičku???"
Hanka: "Osmičku, to ne, to je moc."
Pan učitel: "No osmičku teda ne."
Slečna asistentka: "Sedmičku?"
Pan učitel: "Tak jo. Nakreslete si nějaký švihovky."
Hanka: blbě kouká.
Pan učitel: "Chodíte do hospody?"
Hanka: (už ví) "No jasně."
Pan učitel: "To je dobře. Tak si s sebou vemte skicák a nakreslete si v hospodě nějaký postavy."
Hanka: "Tak jo."
Hmm, posadit se do kavárny v áemcéčku se skicáčkem a kreslit Kábrta nebo Těžkej pokondr.
Do třetice máme nakreslit doma nebo někde jinde zátiší.
Pan učitel: "Vy jste prvně kreslila ty lahve od vína?"
Hanka: "Ano."
Pan učitel: "Tak schovejte pet lahve a příště nakreslete zase nějaký flašky od vína, ty pet lahve jsou takový matoucí. Teda jestli jste to víno už všechno nevypila."

Kdyby věděl, že musím jít zítra na nákup.

Z dvaceti osmi pánů se stali tři. Takový stupně vítězů. Ha, ale pro koho?
Trošku mě děsí, že si přistupuju sama na svoji hru.
Ale kdo ví (z tvých přání jsou jako vždycky zdechliny).

Ta vražda Neffovy dcery je příšerná věc. Říkali jsme si, to je přeci vysoká společnost, tam se takový věci nedějou. Jenomže je to jasný, domácí násilí a idioti přežívají všude. Co to může bejt za chlapa? Jak může bejt taková chladnokrevná svině, zavraždit manželku a ještě si založit web, že ji pohřešuje a že na ni čeká doma? Jak jednou řekne svý dceři, že jí zabil mámu? Kdo jí to kdy vysvětlí?
Nerozumím tomu, proč máme takovejmhle lidem platit z daní vězení.

Na přelomu března a dubna nás čeká další sada všech vyšetření na světě a pak se rozhodne, jestli studie, nebo nestudie.
Za chvíli vytáhnu ze skříně a opráším pytle s pískem, co jsem je sesbírala v únoru na chodbě na Homolce.

Když nejde hora k Handě, musí jít Handa k hoře, říkám si, a už tam něco cvakám.
Kdo moh´vědět, že na ty čtyři náročný souvětí odpoví 27 chlápků?
Ani jsem to ještě všechno nestačila přečíst. Tenhle má rád ekologii, jinej by na útesu pozoroval západ slunce, třetí poslouchá Landu a Kabát a čtvrtej támdlecto. A to jsem si myslela, že kritéria se do těch inzerátů píšou proto, aby se vědělo, na čem kdo je.
Pátej je kamarád Michal, a ani to neví.
Tak uvidíme, několik mailů jsem už přesunula na shortlist.
Je to víc dobrodružný, než jsem původně myslela. Vlastně jsem vůbec nevěděla, jak je to dobrodružný.

Na Dubánku jsme trénovali finskou písničku, je to náročný na ugrofinský jazyk a improvizaci, ale baví nás to dost. Taky jsme po tom dostali hlad. Jak jsme se snažili, tak nám vyhládlo. Ve Ztrátách podávali výborný zeleninový krém. Spálila jsem si po něm druhé patro.

V neděli odpoledne tenis s Blážou, moc fajn, i když oba teď víme, že hodina stačí, víc se nikdo nesoustředíme. Zvlášť když na vedlejším kurtu hraje mladej a talentovanej, ale hrozně uhekanej kluk.

V sobotu večer první Žlutá pumpa po rekonstrukci, zrovna otevírací večírek. Šli jsme tam s Honzou na pivo, když jsem dorazila, u stolu už seděli dva jeho kamarádi, jeden sketa fotr, druhej nesketa, oba byli nakonec milý. Večer tak pěkně a nenuceně plynul, až byl čas jít na poslední metro a to si vždycky říkám, proč nemá hodina aspoň osmdesát minut.