Když nejde hora k Handě, musí jít Handa k hoře, říkám si, a už tam něco cvakám.
Kdo moh´vědět, že na ty čtyři náročný souvětí odpoví 27 chlápků?
Ani jsem to ještě všechno nestačila přečíst. Tenhle má rád ekologii, jinej by na útesu pozoroval západ slunce, třetí poslouchá Landu a Kabát a čtvrtej támdlecto. A to jsem si myslela, že kritéria se do těch inzerátů píšou proto, aby se vědělo, na čem kdo je.
Pátej je kamarád Michal, a ani to neví.
Tak uvidíme, několik mailů jsem už přesunula na shortlist.
Je to víc dobrodružný, než jsem původně myslela. Vlastně jsem vůbec nevěděla, jak je to dobrodružný.
Na Dubánku jsme trénovali finskou písničku, je to náročný na ugrofinský jazyk a improvizaci, ale baví nás to dost. Taky jsme po tom dostali hlad. Jak jsme se snažili, tak nám vyhládlo. Ve Ztrátách podávali výborný zeleninový krém. Spálila jsem si po něm druhé patro.
V neděli odpoledne tenis s Blážou, moc fajn, i když oba teď víme, že hodina stačí, víc se nikdo nesoustředíme. Zvlášť když na vedlejším kurtu hraje mladej a talentovanej, ale hrozně uhekanej kluk.
V sobotu večer první Žlutá pumpa po rekonstrukci, zrovna otevírací večírek. Šli jsme tam s Honzou na pivo, když jsem dorazila, u stolu už seděli dva jeho kamarádi, jeden sketa fotr, druhej nesketa, oba byli nakonec milý. Večer tak pěkně a nenuceně plynul, až byl čas jít na poslední metro a to si vždycky říkám, proč nemá hodina aspoň osmdesát minut.