Na kreslení jsem obligátně přiběhla pozdě. Zbylo na mě prkno, od kterýho jsem viděla paní zezadu. Nebyla to úplně nejtěžší pozice, a tak jsem si říkala, dneska do toho dám fakt všechno. Ze začátku to nevypadalo, ale nakonec se docela povedla. Vůbec se nevrtěla, nemluvila, jen držela, fakt vzorovej model. Po dvou hodinách jsem dostala první sedmičku! Velká radost. Velká sedma.
Domácí úkol – zátiší by asi sedmičku nedostalo, ale zase teď už vím, jak na to jít jinak. Next time. Na osmičku! (už mi zbejvá jen jedna).
Ranní bojovka do Inphopharmu na Chodovci. To teda bylo. Třičtvrtě hodiny zpoždění, mám pocit, že v Plzni bych od nás byla rychlejš. Cestou zpátky jsem šla pěšky na Roztyly, je to tam nečekaně hezký. Teda chvílema.
Celodení domlouvání s R1 Davidem Š. o kampani. Jsou milí a podpořej nás, jen je to dost zařizování. Ale vlastně milýho zařizování. A navíc mě to ba.
Milej oběd s Darkem v Jetsetu. Jetset je takovej posh, vždycky jsem tam chodila jen na nějaký tiskovky. Nikdy by mě nenapadlo sednout si tam jen tak na jídlo. Ale nic to nemění na tom, že fakt milej. Oba, oběd i Darek. A dobrej, ten oběd. Ale zas ne tolik – na to, jak to tam vypadá. Ale Darek je milej, jak vypadá. Jestli teda zdání neklame. Vždyť my lidé máme tak nedokonalý zrak.
Přesně před rokem mi volala Janka, že čeká Elu, a přesně před rokem mi táta do telefonu sklesle oznamoval, že mu na Homolce ORL doktor řekl, že si myslí, že mámina recidiva je nevyléčitelná. Rok je pryč, hrozně rychle utekl, Ela se narodila, Honza se Zuzkou čekají druhý miminko a máma žije. Zrovna se s tátou baví na Žofíně.
Přála bych si, aby to takhle ještě chvíli bylo.
To přeci neni velký přání.