Archiv rubriky: Nezařazené

Zavolám doktorce Mazánkové, ta mi s tím pomůže. Dobře, jako vždycky, a ještě se u toho bude smát, říkám si v duchu, když přemýšlím nad jedním těhotenským tématem.
Vytáčím číslo jejího mobilu. Na druhý straně se rozezní nějaká populární písnička. Tak čekám.
Telefon zvedne manžel a klidným hlasem se představí. "Dobrý den," říkám a představím se i já jemu. "Můžu prosím vás mluvit s paní doktorkou?"
"No, to asi nepůjde," odpovídá manžel o tón hlubším hlasem, ale přímo. "Ona totiž zemřela, v září."
Najednou se mi točí hlava. Kupa omluv, upřímnou soustrast a nashledanou. Pořád se mi točí hlava, škrtám si kontakty ze sešitu a vyhazuju vizitku.
Je mi to celý hrozně líto.

Jenomže show must ho on, a tak za chvíli volám panu doktorovi Šulcovi.
Představím se. "Dobrý den, pane doktore, neruším vás?"
"Co potřebujete?" odpovídá pan doktor. "Já jsem totiž na cestě na pohřeb."
Eeeee-lapu po dechu. Rychle mu všechno vysvětlím a pokládám telefon.

Aspoň do zítřka už s nikým nechci volat.

I první potitovský Doubravánek měl takovou pohřební náladu. Přišli i ti, kdo nezpívají v Titovi. Až na Kotouše. Kotouš končí. Kk. Je to velká škoda, shodujeme se všichni. Ale třeba nás to zase posune někam dál. Kdo bude konferovat? Strhávat na sebe pozornost? Musíme si vystačit sami. Vlastně nevím, jak to teď bude, nějak mě to nepřesvědčilo. A k tomu mi bylo Marka tak nějak líto, zase.

V Datartu jsme dnes spolu s chlapcem z reklamací generovali z počítače účtenku za koupi ipoda, protože tu téměř po roce samozřejmě nemůžu najít. Pokračování zítra, no, to jsem teda zvědavá, jak dopadneme.

Ve čtyři je s ch ů z k a.

křičela v běhu Tamora alias Vendula, stíhajíc ve foyer Disku Jakuba alias Tita. Divadlo bylo narvaný, premiéra vyprodaná a my s Káčou jsme si stouply do výklenku, abychom sledovaly naše kamarády, jak si vedou. V bílých oblečcích vypadali trochu jako z Dachau, s bílými rty a halem. Představení i zpívání dopadlo dobře, jak řekl Marek, bylo to soustředěný, asi nejlepší, čeho jsme teď schopni. Uvidíme, jak to půjde ve středu.
Večírek byl taky skvělej. Let´s dance, shining like a sun s Járou, třeba. Vlastně druhej dobrej taneční večírek v krátký době, mám radost.

Have you seen her dressed in blue?
See the sky in front of you.
V televizi dávaj skvělou reklamu na nějaký Sony obrazovky nebo co, každopádně She´s like a rainbow je výbornej doprovod. Veselej, cool. Odbíhám dokonce od vaření, a to je co říct. Tehdá jako José Gonzáles, Písek, červen, procházka.

Na návštěvu přišla Pejzi. Vrátila se z cesty z Korei, plná zážitků jako vždycky. Už jsme se dlouho neviděly, a tak jsme spředly plány na listopad, popovídaly o životě, snědly hrozno a zase se rozešly. Už se těším, jak půjdeme fandit na Slamník.

Tutůdutytudů tudůdutytudů.

abys tančila
jsme tady proto aby smála ses víc
jsme tady proto abys v rytmu pivem pohupovala
jsme tady proto aby cejtila ses líp

A to jsem se teda cejtila, to zase jo. Hrozně moc jsem už potřebovala někam vypadnout, poslouchat, pohybovat se, vyčistit si hlavu. Sopoty v Popotu optimální. No dyk sem se taky těšila! Hrozně mě baví dívat se a poslouchat těch šest kluků, ač je všechny ani zdaleka tolik neznám. Přesto cítím souznění, kompakt, blízkost, zábavu. Sedět u stolečku anebo postávat, srkat 2:2 a jen tak se dívat kolem a nasávat energii. Mám je ráda.

Když hráli Jsme tady proto, před očima se mi rozeběhlo pásmo. Musela jsem se smát. Jak jsme v létě poprvé hráli dámu v Sedmým nebi a pak šli pěšky na Smíchov do kina, Jak jsme zpívali v červnu sbory na křtu DVD Na Prádle a udělali si z toho diskotéku, Jak Ondra na nějkým večírku u nich asi do tří do rána všem porád dokola k zemdlení pouštěl z kompu základy týhle písničky a říkal, že to bude super (a taky měl pravdu), Jak nám přišel číšník ve Čtrnáctce říct, že jsme někomu dali gól.

A potom. V Popo je to vždycky tak, že se hraje z kompu a tančí. Nevím, kdy jsem naposledy tancovala se skleničkou v ruce na Stereoemsís, asi když jsme tam křtili A daga daga, a to už je vlastně skoro přesně rok, anebo nikdy. Byla to paráda, prožitá chvíle, intenzivní zážitek a to je potřeba.

I doma bylo trochu líp. No, trochu líp. Vždycky líp, vždycky líp, vždycky líp -aáá.

V týhle nádherný písničce od Feist jsou tak nádherný smyčce, kdyby se někdo ptal.
Škoda, že mi ipod zastavuje, kde nemá.
Do správky s ním.

In a dressmaker shop in Greece
The pins stick like tongues on pause
Or butts in an ashtray
Lunchtime packages
Waxed and wrapped in hell
Down a dusty road
Inside an apron ford

It’s cool it’s cool to love your family
It’s cool it’s cool to love your family
It’s cool it’s cool to love your family
I know because I love them more and more

You know what grandpa brought power to the place
Now he winks at me from thirty thousand feet
Now my uncle’s got his face
And he takes the power to a different place
Hey hey he’s ok

It’s cool it’s cool to love your family
It’s cool it’s cool to love your family
It’s cool it’s cool to love your family
I know because I love them more and more

In the Copenhague a city morgue
The dead sleep in metal slips
Called and last
And someone loved them once
And someone loves them still
And someone misses them
And someone always will

You know that it’s cool it’s cool to love your family
It’s cool it’s cool to love your family
It’s cool it’s cool to love your family
I know because I love them more and more

Dnes jsem poprvé – když nepočítám zběsilou projížďku bez helmy a s chlebem v ruce po Hanspaulce na Jakubově motorce – jela po Praze na mopedu. Vzal mě Viktor z focení na Bulovce. Dal mi cyklohelmu a na záda baťoh, aby mě nezábla. Rukavice jsem náhiodovu měla svoje a ještě bych si bejvala vzala nějaký chrániče na kolena a na nos, protože v sukni a bez kukly jste trochu hendikepovaný. Ale jak jsem se nejdřív bála, tak v Holešovicích už to bylo super. Viktor kličkoval a nakonec jsme ani moc dlouho nikde nečekeli.
"Blbý akorát je, že se nadejcháš toho sajrajtu," říká mi na světlech.
"Jo", "to je blbý," kývám hlavou v cyklohelmě.

Další milej člověk na světě. V pět patnáct se Jance a Petrovi narodila slečna Ela. 3280 gramů a 50 centiometrů jsou modelkovský míry.
Ať se ti tady, Eli, líbí. Narodila ses do zlatýho podzimu a skvělejm rodičům.

Čím začít? Jedním velkým zlatým listem? Zlatou slzou?

Martinovi a Máriovi bylo 30, dostali spoustu dárků a pořádně jsme to oslavili, zajedli a zapili.

V pátek jsme slavili do čtyř do rána, a protože první večery jsou vždycky lepší než ty druhý, tak ten druhej jsme slavili jen do jedný. Tedy jak kdo.
Kluci a Zuzka výborně hráli, domácí příprava vzorová, housle, elekroakustická basa a pár kytar.
Do chalupy se vměstnalo asi třicet lidí a dětí, vůbec nevím, jak jsme se tam všichni mohli natáhnout a nezašlápnout se.

V sobotu konečně přišla ta veliká procházka, na kterou jsem se tak dlouho těšila. Na Stvořidla a do nemocnice Háj, Vilémovice s hospodou a památným tisem, Dobrovítova Lhota, magická cesta mezi polema a všude ty n á d h e r n ý zlato hnědo zelený lesy. Krajina směr D1 je na tenhle druh zlata úplně nejlepší.

Hodně ráda jsem zas viděla Ondru, cestou jsme si povídali, sbírali houby a bylo to dobrý.

A ty ostatní věci, který nebyly tak, jak jsem si myslela, že by být mohly, snad nemá vůbec cenu někam zaznamenávat.
Ale ona to neni tak docela pravda. Kdybych si tohleto všechno psala do sešítku, už by tam byly. A na prvním místě.
Tak příště.
Jen doufám, že smutné tváře brzy vystřídají tváře veselé, ať už je to jakkoliv.

Sotva mě pan Bass vyhodil na Budějovický, už jsem hasila jeden z řady domácích požárů, nevyspala jsem se a večer v Disku byla unavená, nesoustředěná a bez řečí.
Jako porád poslední dobou.
Každej tady ví, že líp už bylo. Že všechny plány jsou jenom falešný odlesky z let minulých.
Ani já nevim, co má ještě cenu, a co už je zbytečný.

A tak se radši snažim. Co kdyby náhodou.