Tak jsme oslavili

maminčiny narozeniny. Řekla bych, že dobrý, jak teď říká máma. Jo, bylo to hezký, ehm, teda snažila jsem se to všechno hezky připravit, jídlo se povedlo, dort se taky povedl, kytku vážou v Metamorphosis taky vždycky hezky, dárky byly srdeční, dokonce i babička vylezla do druhýho patra. Jenom se mi tak zdá, že nad všema těma oslavama visí otazník, jestli se tohle ještě příští rok bude opakovat. Je to pro mě hrozně smutnej stín, a mám pocit, že nejen pro mě. Chtěla bych nějak pomoct, jenže vůbec nevím jak, nemám na to v sobě dost ohně, a navíc mám pocit, že už mi to všechno nějak přerůstá přes hlavu a přes rantlík.

Je hrozná zima, a do tý zimy jsem ráno vstávala v půl sedmý. Na odběry, na masáž, ťukat písmenka, honem pro kytku, doma v kuchyni jako by mi explodovala raketa převážející rajčata. Ale jak říkám, hezky se to nakonec všechno zvládlo.

Ještě jsem, zdá se mi, nedospala ten úterno-středeční večer s Kalifukem. Těšila jsem se na ten sraz, jenomže věci se nedaj takhle plánovat, a jak víme, the best things come from nowhere. Tohle bylo po důkladné domluvě, možná, že se nehodilo Alibi – i když měkký křesla a bosorka Baez vylepšujou bodové ohodnocení – možná, že jsme radši měli jít na pivo, možná, že jsme to už neměli protahovat v Oáze, možná, že nám to nesedlo, možná, že už se nemáme moc co povídat, možná, že se jen tak tlachá, ačkoliv by se mělo mluvit k věci, možná, že to někdy příště zas bude větší legrace, možná, že ne a blablabla. Je pravda, že už dlouho jsem neměla pocit úplně jiný lodi, teda s někým, kdo byl kdysi tak blízkej. Takže? Poučení pro příště?

Ač utahaná z nočního výletu od tramvaje v Purple Rain, středeční vernisáž Jiřího Sopka v Rudolfinu byla něco famózního. Čistá práce s několika tvary a odvážný barvy vypráví padesátkrát jinej příběh. Je to síla jednoduchosti, jak to tak bývá, a nezvyklá hravost formy i ducha. Hrozně moc mě to potěšilo, jako by nad Rudolfinem až do zimy nemohlo vyjít slunce, protože je na několik měsíců schovaný uvnitř. Sopko, toho si, chlapci a děvčata, pamatujte.

Pavouk na hrobu,

znamená to štěstí? Nějak se mi zdálo, že by mohlo. Zajela jsem s babičkou do Vokovic na hřbitov, vytrhala plevel, zapálila svíčku, umyla náhrobek. Babička se pomodlila a jely jsme domů dívat se na reka Šebrleho. Po kamenech na hrobečku se proháněla spousta malejch pavouků. Ač arachnofobik, přišlo mi to přirozený. Nebo jako znamení. Pavouk na hrobě – štěstí po smrti? Nebo v životě? Nebo smrt během života? Kdoví.

Odpoledne jsme si daly zmrzlinu s Petrou, jejím malým a veselým Honzíkem a nikoliv Johankou, ale Kateřinou v břiše. Péťa rodí za 14 dní, břicho má úhledný a porád stejnej smysl pro humor. Jenom už mám pocit, že jí nějak nestačím. Je to jinačí život, určitě správná cesta, a já jí nemůžu být rovnocenným partnerem. Bez Katky v břiše a bez Honzy v kočárku.

Večírek u Báži ve Střešovičkách povedený, osvědčená komorní sestava, fotky z Pobaltí – ach, západ slunce v Tallinu, dobrá nálada.

V pátek jsem měla tak dobrou náladu, jako dlouho ne. Podle mě za to může kolo. Hodně jsem si oblíbila jezdit do Lidono na kole. Tentokrát jsme měli sraz s Orientovaným Petrem na Špejcharu a jeli jsme dolů na Malostranskou.Kočičí hlavy z nás vytřásly duši, takže nám zbejvá už jenom plášť. Nahoru na Špejchar jsme vyrazili v půl třetí a domů jsem, ač porád do kopce, přijela plná energie.

Na večer jsme měly s Pejzi domluvený Alibi, vracela se z Ostravy se zpožděním. V Alibi jsem hned za dveřma potkala Petra, seděl s červeným a knížkou, a tak jsem si přesedla s bílým, chvíli jsme si povídalii, milý, jako by to bylo domluvený anebo aspoň podstrčený. Ale ono nebylo.

Z cdčkovače hrála a zpívala Joan Baez a s Pejzi jsme povídaly o všem možným, volala jsem Jirkovi, kterej zrovna slavil narozeniny ve Mlejně, co a jak s Člověkem v tísni, a zároveň jsem při tom vzpomínala na pana Basse a jaký to bylo naposledy ve Mlejně u báru, je to všechno jako med, táhne se to, táhne, a nemá to konce. A pak jsme se zvedly a odešly na dvacku, abychom se zase dnes sešly u Báži na večírku…

Ze včerejška na dnešek dávali film podle Hornbyho, High Fidelity, česky Všechny moje lásky. Pro ten film mám neuvěřitelnou slabost, moc se mi líbí a dívám se na něj pokaždý, když ho dávaj. Je porád stejně dobrej a porád se mi po něm dobře spí. Pět nejlepších písniček o noci?

K dnešnímu večeru nádherně pasuje Closing Time a všechno, co ta deska obsahuje. Možná, že bych přihodila i Jersey Girl, sing shalalala.

Mistryní světa ve whistu

Pro rok 2007 se stala Sarah Yaris, Kolumbie. Na paty jí šlapala Zora Borič, Chorvatsko, závěr nezvládla třetí Jitko Šimitze z Japonska a od začátku to nezvládla Eleen Tcheque z Francie. Letošní 21. whist byl dlouhej, skrápěnej letním deštěm z ničeho, ale milej a hezkej, vlastně takovej, jako každej rok.

whist

I v lese je to skvělý. Jak dlouho už jsem nebyla na našem starým okruhu? Rok? Skoro jsem zapomněla, jak je tam dobře, klid, ticho, vlaho, vřes a spousta hub, radost z nich a zas a znova překvapení, jak to tam všechno nezúčastněně bzučí. Podzim je tam ale už za rohem. Už hvízdá!

houby

V Manětíně na zámku zpívaly Kühnovy smíšený děti. Do tmy parkoviště svítil jen sál s vyřezávaným stropem a z oken do noci řezaly pisklavý soprány. Cestou zpátky do Hutě jsme potkali dvě srnky a tři zajíce. Svítila jim očka, esli oni něco nepili.

S FSVbestfriends je to v Týnský stejně dobrý, jako v lese. Standa, nebo Karel? David, nebo Adam? Janka bude mít za chvíli malou Elu nebo malýho ….., a tak všichni přicházeli se svými návrhy. Adámek nechce Adámka, Medvědovi je David jedno a Petr by nejradši Alici, jenomže má Nikolu. Cháá. Zase to bylo milý, vtipný, přátelský. Je fajn mít takový kamarády. Uprchlíci na nábřeží byli oproti tomu klidní, skoro nikdo už tam nebyl, ani Jirka, což asi mrzelo Markétu, ale nakonec jsme si s Tomášem a Andi a Vladanem povídali o všem možný a vypili dvě vína.

Dobře bylo i u koláče podle receptu od paní z chemo, seděli jsme, jedli, pili, mluvili pátý přes devátý a taky dost mlčeli, a po všem zbyla spousta nádobí a drobků.

Až přijde to správné pondělí, budeme cvičit na Tita, ačkoliv bych chtěla být na Kulaťáku a poslouchat Buty. Asi není nic jednoduššího, než to nějak zařídit.
Jen jestli to ale budu umět.

V Delvitě říká maminka synkovi, ať jí dá ruku. "Ale vždyť tady nejezdí auta," odpovídá chlapec ve chvíli, kdy jeho malou ruku tiskne mámina o trochu větší. Hm, říkám si, má pravdu.
Má se hnědej pes přes cestu nějak k černý kočce přes cestu?

Mikulíškovi je rok. Oslavil to ze všech sil.

Miki

 

Na severu

Letadlo se sneslo do kodaňského deště, ovšem během dne se jako na přivítanou vyjasnilo. Brala jsem to jako pěkný dárek k svátku. Ve Wagamamě vedle Tivoli, kousek od nádraží a kousek od mýho hostelu na Andersens bulváru jsem si četla milý smsky, all very best to handas day wunderbar, a nahlas se smála. Ve městě to maj všechno tak krásně označený, že i holkám se špatným orient smyslem se nemůže nic stát. Velká procházka "centrem", kolem hradeb a paláce a večer při západu slunce až dozadu k Malé mořské víle, která za to vůbec nestojí, ale cesta je cíl, jak se mi potvrdilo u čarokrásnýho barevnýho přístavu Nyhavn, u moře a v okolních uličkách a taky ve španělským báru na Heibergsgade, kde jsem si dala ten nejlepší sendvič s rukolou a pršutem. Kodaňský noční světla jsou magický, přes vodu je to vždycky všechno magický.

Kodan

noc

Noc byla horká, peřina silná a z bulváru šel do desátého patra hluk. Jogurt k snídani byl zkyslý a na dánském počítači nejdou české stránky. Konec stížností. Den v Christianshavn je jako z pohádky, i když pod mrakem. Barvený domky ála Amstr, loďka vedle loďky, klik a mír. Christiania se teprve probouzela. Z barevných počmáraných domků-squattů se do pošmourného dne šouraly postavy a já bych foťák nevytáhla ani za nic. U paní jsem si koupila pletenou kozu. V precizní budově Centra architektury a designu, ostatně jako je tam všechno – precizní, avšak neokázalé, jsem si prohlédla multimediální zajímavou výstavu o urbanistice Copenhagen. Inspirována, vyrazila jsem metrem do Frederiksbergu a jeho vídeňských zelených a hezkých bulvárů. Velká procházka až zpátky k nádraží, do pákistánský čtvrti, pěkný předěl.

Do Louisiany jede vláček pomalu, ovšem ani trochu není slyšet. Střídá se déšť a slunce, s dalšími turisty nestačíme sunadavat a nandavat sun brýle. Lousiana je nejkrásnější galerie na světě, co jsem doposud viděla, kam se hrabe Paříž, Madrid, MoMa v NY, Londýn. Absolutní souhra s přírodou, nenásilná elegance, přitažlivost moře a severský architektury kolem. Zážitek s velkými všemi písmenky. Večer ještě jednou výlet do Christianshavn, ještě jednou Christiania, tentokrát to všechno pěkně žilo. Zvláštní mix svébytné hippie a indiánské komunity a byznysu, který sice není vátaný, ale zato nezbytný. Kdybych kouřila a nebo se aspoň nebála, nakoupím haš a trávu a příslušenství na kila. Takhle jsem se na pány jenom usmívala. Cesta zpátky podél kanálu vpravu a moderních dřevěnocihlových kancelářských budov byla jako z katalogu.

louisiana

Jako z katalogu byla i sobotní cesta přes most spojující Kodaň a Švédsko. Škoda, že jsme nemohli zastavit, vylézt a na chvíli se podívat zvenku. Představuju si to jako obrázek z těch hezkejch časopisů jako je třeba Living in Nature nebo Living Decore, kdyby eistovaly. A kdyby existoval šasopis World´s Greatest Views, byl by tenhle pohled jistojistě na obálce. Lund je malebný univerzitní město s kampusem tak opečovávaným, že se o tom třeba mé anglické Lboro univerzitě ani zdát nemůže. A tý zeleně, to se tedy Švédům pěkně povedlo. Malmö je prý zase nejnudnější město (výběr a škálu neznám). V sobotu se tu ale konal velký městský festival, hrály kapely a v postranních uličkách se mačkaly stánky se světovým jídlem, čínská vedle mexické, anglická vedle řecké. Jenomže to všechno bylo ve švédštině, a tak jsem si dala univerzální festovalový mix v thajštině. V místním design centru na moc hezkém malém náměstí mají hezkou výstavu předmětů denního užití ve finské a švédské verzi, a taky deformovaný či naopak vymakaný kola – ostatně tak jako v tom dánském Design centru na Andersens bulváru. Kdo by to byl řekl, že nejen milý Jackpot, ale i Ecco, Vero Moda nebo In Wear jsou dánský firmy? V Kodani ještě procházka po nádherný botanický zahradě a královským parku, to je čtvrť, které vévodí samý fancy báry a galerie. Celý je to takový sexy a elegantní. Žádný velký výstřelky, ale kontinuální styl. Je to uživatelský, to je to, co Praze chybí.

malmo

svedsko

Takovej hezkej výlet to byl. Pršelo jeno malinko, a za to jsem vděčná. Jen tu chřipečku jste si tam mohli nechat. Nebo ji aspoň stopnout při odbavení na letišti. Co tady člověk s ní.