Archiv rubriky: Nezařazené

První sloka:
Asi před čtrnácti dny jsem se zamotala a spadla na běhacím pásu. Odneslo to koleno. Týden klidu, před pár dny testovacích pět kilometrů. Docela dobrý, tak jsem se těšila, že si letos prvně zaběhám venku, když je tak hezky. Nakonec jsem se ale radši rozhodla pro inliny (pro koleno míň namáhavý) a bruslařskej půmaraton na Ladronce. Ladronka je na tyhle pokusy stavěná, tamní členitej okruh měří 4,2 km, což je desetina maratonu, zkrátka dobře se tam běhá, jezdí, cokoliv.

Jenomže protože je hezky, pro inliny na Ladronce se rozhodlo dalších tisíc lidí. Kdo se nerozhodl pro inliny, rozhodl se pro běhání nebo procházku, kdo se nerozhodl pro inliny, běhání nebo procházku, rozhodl se pro kolo. Kdo se nerozhodl ani pro kolo, rozhodl se, že na kole naučí svoje dítě. Což je super, kdyby se jedno z dítek nerozhodlo, že se náhle otočí do protisměru. Neobstála jsem, vyjela z asfaltky a jako pytel brambůrek se rozplácla na trávu.
A tak to koleno teď léčim znova.

Druhá sloka:
Zejtra si zas budu v tramvaji číst. Ne recepty v Ona Dnes (protože bude pondělí), ale:

„Blížil s k nim chlapec jejich stáří, našlapoval jako cirkusový poník a s obratností tamburáše otáčel v ruce bambusovou hůlčičku. Pod opatrnickým pseudonymem poznali všichni tři chlapci svého spolužáka a vrstevníka – nebyl to samozřejmě nikdo jiný než okouzlující Hubert Blair.“ F. S. Fitzgerald: Takový pěkný pár a jiné povídky. Fitzgerald patří mezi moje nejoblíbenější, hodně se mi líbí i ten překlad; takový ty drobnosti, který neruší, naopak, malujou před očima obraz (Huberta, kterak našlapuje jako cirkusový poník. Boží.)
Ona Dnes si nechám až na večer.

Refrén:
Pročítám Artmapu, řada zajímavejch výstav. Škoda, že popisky někdy spíš zabíjí. „Autor kontinuálně řeší téma uvěznění jedince v systému, vzorci výchovy a jeho umístění v organizační struktuře státu. Jeho snahou je nalezení klidového prostoru v trhlině systému.“ No tyvole. Vždycky mi tyhle studentský definice přišly legrační, hlavně na stránkách lidovkový Orientace. Aby se dala nějaký instalaci/videu/obraz váha, napsalo se k tomu, co ve své tvorbě autor kontinuálně řeší. Hmhm, prst pod bradu, to se přeci nedá nijak zpochybnit; ostatně, co my víme, co autor doopravdy kontinuálně řeší? Miluju, když si prohlížíte výstavu s takovýmhle manuálem. Něco jako když čtete Alchymistu.
Já vím, za tohle pro mě bude v biatlonovým pekle další trestný kolo.
Jenomže to není tak úplně fér. Pak totiž přijdete na výstavu plakátů Ypsilonky a na jednom z nich, k Vianově Hlavě medúzy, čtete: „Já vím, že mě žena podvádí, ona ví, že to vím, a oba víme, že je to ku prospěchu literatury.“
Jak brát vážně Alchymistu a hledání klidového prostoru v trhlině systému, když je tady Vian?

Třetí sloka:
Jasně, nikdy nebudu pravdařka. Idealistka. Záchranářka ve velkým. (Jenom v malým a jenom selektivní.)
Ale ve chvílích, kdy kvůli jednomu, kterej je přesně takovej, jakej vy nejste, přijdete domů v šest ráno, je to najednou úplně jedno.
Hlavně, že máte hezký oči.
Nebo tak něco.

Tady jsem se rozepsala o Republic of Two. Líbí se mi procházet se s nima po světě. Stoprocentně. I když je to trochu vykradený.

1. Výpisky z četby
2. Moudra
3. Hraniční zkušenosti
(ale to si eště rozmyslim, jestli si budu kazit mediální obraz.)

Pro dnešek bych potřebovala triko s nápisem not cool enough to jump the queue, not cool enough to spill someone else´s beer.
Anebo prostě nedělat, že slavim narozeniny rádia Wave, když jediný, co mě na tom baví, je Kolowrat a ene bene.

Období Lublau se pomalu rozpíjí do období Morphine, ale to je jedno; není to daleko.
Tohle je podle mě čirá smutná krása.

Včera v Medúze to zas bylo bezva. Jiný, protože ti dva nejsou titíž, stejný, protože jen pro ten večer.
(Kdyby nás někdo natáčel, mohl by z nás udělat ilustrační video; co se děje a jak to probíhá, když dva, co po sobě pokukujou, se konečně odhodlají zajít na víno a sedí u něj až do noci. Vzorové. Vzorové dny. Michael Cunningham. Michael Cunningham nikoliv, zas tak fantastický to nebylo. I když.)

Líbí se mi Lublau.
Ale to není jako novoroční předsevzetí, že si o půlnoci řeknete tak, a teď se mi od prvního ledna budou líbit Lublau. Kdepak. Lublau jsou jemnej bigbít, emoční kompromis mezi Kolowratem a ŽK. Jasně, neni to tak jednoduchý; ale jo, dneska je to tak jednoduchý jako můj impulzivní nákup. Tožiž dost se mi zalíbil i klip k Nikdy nikto, kterej jsem dneska prvně viděla přes Lublau facebook. A tak si říkam, že bych dost ráda měla jedny ze dvou Lublau doma, a tak šup šup na slnko web a šup šup, zejtra už budou na cestě do Prahy. Těším se. No a taky se sluší dodat, že ten klip je natočenej v Košicích, což je takový srdeční město na pět hodin, takže tak.

Druhé téma: Výlet do Innsbrucku.
Měli jsme jet v pondělí brzo ráno, jako že ještě odpoledne půjdeme lyžovat. Krátkozraký, žejo. Vyjeli jsme před polednem a byli jsme rádi. V noci na 25. prosince vzal někdo šídlo a prorazil mi do pravé přední dírku. V noci na 26. jsme tu pneumatiku s bráchou vyměnili krev-pot- za náhradu a 27. jsem jela k Procházkovi na správku a zpětnou montáž. OK. V půl desáté hotovo. Ještě stěrače. Už podruhý přestaly stírat. Věděla jsem, že to bude vyhozená pojistka (jak povídal pan automechanik ze sousedství, kterej mi ji prvně měnil). Nojo, v Renaultu to vyměnili podruhý, ale stěrač pořád nefungoval. Co těd? fňukala jsem v čekárně. Venku sněžilo, týden volna a my jsme chtěli jet na hory, víte, taková malá dovolená, teď budem muset bejt doma. Hm, tak to bez stěrače jet nemůžete, žejo, říká pán, co vyřizuje zakázky. To mi to tu musíte nechat, ale díly budou nejdřív zejtra odpoledne atd. atd. Nojo, říkám já. Tak co se dá dělat. Tak já vám to tu do zítřka nechám teda. Anebo ne. Anebo jo. Tak pán sepisuje zakázku. Anebo ne. Anebo jo. Nerozhodnost je někdy dobrá věc; když už jsem asi popátý změnila názor, přiběhl mechanik, že se spletl. Funguje to.
Kámen ze srdce žuch do sněhu.
Hurá, toasty jako svačina, jablka a mandarinky do pytlíku, cédéčka do zásoby, Nezna je tu cobydup a jedeme na pyže do Innsbrucku.
Cesta byla suchá, místy mokrá. Ale po dálnici, což jsem tedy cenila. Zuby. Za necelejech sedm hodin jsem zaparkovala v krásný vilový čtvrti nad Innsbruckem. Klíč, kterej nám Jakub schoval za trám, fungoval. Všechno fungovalo. Spát jsme šli brzo, abychom byli čerství. To se na lyžích hodí.
Jenomže ráno nefungovaly stěrače. Proč ne, den jsme tedy začali v Renault servisu. Dva sněhuláci nakráčeli do vyleštěnýho showroomu, hohó, guten tag, wir hatten einen kleinen Unfall, ich denke dass es etwas mit der Sicherung ist. Es ist schon zweimal passiert. Rozhodla jsem se totiž, že nebudu srab a naopak budu mluvit německy, i kdyby Schumacher na Renaultu jezdil, „stěrač“ naštěstí ve slovníku je (der Wischer), takže všechno dobře dopadlo. Pan servisman nás poslal na druhou stranu města, do části jménem Rum, kde se nás ujal děsně hodnej Renault pán, kterej nám to opravil zadarmo a ještě nám dal jen tak čtyři pojistky, kdyby se to zase porouchalo. Vielen dank! Vielen dank panu Mirkovi, hlasu mojí nový navigace, kterou jsem dostala k třicátinám. Bez ní nevim, kde bysme byli; asi eště někde v Rumu nebo v lihu.
Nadšeni jsme dle plánu a hlasu pana MYirka vyrazili na ledovec Stubai, třitisícovka. Jako super, kdyby nebylo zataženo (což je nakonec jedno, když je dobrá nálada), a hlavně kdyby nám nebylo tak blbě. Nikdy jsem tak vysoko nebyla a nenapadlo mě, že by se tam mohlo hůř dejchat nebo tak. Původně jsem si myslela, že jsem se blbě vyspala, málo nasnídala, málo napila, moc se stresovala, ale kdepak, Neznovi se za chvíli taky začala točit hlava. Normálně jsme měli vysokohorskou nemoc. Když jsme si to takhle hezky diagnostikovali, sjeli jsme o 800 metrů níž a nahoru se už ani nepodívali.
K večeři jsme si uvařili rizoto a pro další dva dny jsme si vybrali Axamer Lizum, to je něco jako Lorem Ipsum:

…is simply dummy text of the printing and typesetting industry. Lorem Ipsum has been the industry’s standard dummy text ever since the 1500s, when an unknown printer took a galley of type and scrambled it to make a type specimen book.

Bane, hehe, Axamer Lizum je olympijský centrum s fantastickým výhledem, zubačkou až do 2300 metrů nebo tak něco a bezva sjezdovkama. A tam jsme den a půl jezdili a radovali se z hezkýho vejletu a tak, z těch věcí, ze kterejch se radujete, když jste na lyžích a máte se vůbec dobře.
Neználek to skvěle vyfotil.
Večer jsme si dali v Innsbrucku radlera a ještě před tím jsme si na náměstíčku půjčili brusle a bruslili, hmhm, po patnácti letech na ledních bruslích, ale řeknu vám, to se nezapomíná, i ve třiceti můžete bejt za krasobruslařku, když na to někdo přijde.
Nevim, jestli horší reklamu má KiKa, nebo XXXLutz, ale XXXLutz byl dost aktuální.
XXXLutz Tatatata.

…nesmí na teenage server!