Archiv rubriky: Konzultační hodiny

Cizí neštěstí se dobře fotí
a taky dobře čte.

Ale víte co. Někdy vyjde deska, která mě v pravej čas rozzáří.
Jdu po ulici, mám to v uších, směju se a všechno mi přijde jednoduchý, je to takovej manickej stav.
Miluju dramatický sukně a dramatický, velkolepý písničkáře.

She kisses him on Bermondsey Street

And rises high on the balls of her feet

Declares this the greatest love

Of the century

Včera jsem sice místo koncertu trénovala koledu v moll,
ale to neznamená, že se dneska nemůžu usmívat.
Tady to je.
A tady taky.

Takovýho zbytečnýho fňukání.

Stephanie says
that she wants to know
Why she’s given half her life
to people she hates now

(…)

Vsedě vleže vstoje v šenku, jak již bylo řečeno v jedné z minulých konzultačních hodin.

Jsou ale taky věci, který mi dělají radost.

"…a jeden aby furt odolával a odolával, jelikož jakmile neodoláš, lup, a hned jedna přilítne." (Canny)
Anebo co takhle udělat si kominický minimum a vystřelit z kuše? (Irena)
Na příští rok mám v plánu zahrát si na harfu. (Adámek)
A taky jsem k přednarozeninám dostala krásnou tašku. (táta)
Akreditace na Rihannu. (Kačka)
Ela ela ela.

Jak se to má udzravit, když se do toho pořád rejpe?
Škoda, že se nemůžu oblepit náplastí, zamotat do obvazu anebo se přestříkat takovým tím sprejem, co zraněnejm fotbalistům patlá na stehno masér.
Tyjo, to jsou šťouchy.
Mezi slzama zkouším přijít na to, co se mi tyhle měsíce snaží říct.
(Slzy sú dobré, aspoň vieš čo si zač)
Čím víc nevím, tím víc běhám.
To je teda rok.
(Z cukrovej vaty osa a mračna sťahujú sa)

17. listopadu 1989 jsme bydleli na Babě, za patnáct dní mi bylo devět let a spát jsem šla jako obvykle asi tak po večerníčku. Když mě už dávno za tmy vzbudil o sedm let starší brácha, který tehdy chodil na gympl, a řekl mi, že "se vrátil z masakru" a "kde jsou naši?", jen jsem něco zabručela a spala dál. O nějakým "masakru" jsem neměla ponětí, kde jsou naši, to jsem taky nevěděla. A chtěla jsem spát.

Rodiče v tu dobu pobíhali kolem Národní a sháněli bratra, protože o něj měli strach. Samozřejmě, že se minuli. Brácha se s kamarádama schoval před policajtama, kteří pročesávali domy kolem Národní, v Mikulandské u jistých Pecharů. Pak jim tam ještě leta nosili na 17. listopadu kytky.

Mámu na Národní obtěžoval nějakej policejní jezevčík, z toho byla historka ještě několik pátků, a když naši zjistili, že je venku hrozně moc lidí a bráchu nenajdou, vrátili se domů. Chvíli po něm. Radostné setkání, in a way.

Co bylo ráno, to si nepamatuju. Ale stejně mám pocit, že dvaadvacet let je jako nic.

Hehe, prej jestli to byla aféra na kopírce.
Na to nemám dost jehlový podpatky, úzkou sukni a hlavně neumím vařit kafe.