Archiv rubriky: Small talk

Čirá krása, řekla bych.
———-
S pravidelnou přesností na dvě desetinná místa se poslední dobou budím v 6:00. Nevím, co to do mě vjelo. Myslela jsem si, že brzké buzení se znamená stáří, maturitu nebo návštěvu lékaře. Nic podobného jsem však u sebe v minulých dnech nezaznamenala. Ještě se podívám pod postel.

Abych to ale nezamluvila. Hudební zážitky.
Nejdřív přišel Harmasan a Noha band u Rafa. S celou partičkou prámých znima, pivo v parčíku a pak garáž. Noha bude brzy křtít (konečně) tu onu desku, novou desku se staronovejma písničkama. Moc se na ni těším, u Rafa jim to hrálo výborně, Kalifuk pak v hospodě říkal, že po dlouhé době. Nevím, nedokážu posoudit, kdy jsem je slyšela naposledy? Ad Kalifuk. Rok jsme se neviděli. Stárne víc než ostatní, zdá se mi. Hlavně když se opije. Na Hanspaulce jsme ještě se Štěpánem seděli až do dvou do rána. K. říkal, že umřela Kateřina, co s ní tehdy chodil. Mladá holka, kterou sežrala rakovina. Jasněže šok. Nikdy jsme se nekamarádily, protože jak se můžete kamarádit s holkou kluka, se kterým byste chtěli být místo ní a na pořád. To ale neznamená, že jí přejete zlý věci, to se rozumí, nepřejete je samozřejmě ani její rodině, nikomu. Achjo. Domů jsme přišli ve tři, protože některý věci se nemění ani po deseti nebo kolika letech, ani po dvou dětech a novým místě bydliště; je to zvláštní, jak se to nemění, jenom se to trochu posouvá. Do míst, kam já už nemůžu. Oprava: Můžu, ale nechci. Z toho jsou, jak víme, jen spálený srdce v počtu kusů dvě a víc.

Nagasaki Hirošima

A potom Neckář s Doubravánkem. Když nás Jaromír s Dušanem pozvali na desku Dobrý časy, měli jsme velkou radost. Ještě větší radost jsme měli, když nás pozvali na křest. Dva vyprodaný křty ve Švanďáku, dva obrovský comebacky, dvakrát lišák na pódiu, dvakrát vzpomínky na Šíleně smutnou princeznu, dvakrát myšlenky na jeden zachráněnej život. Dvakrát tři naše/jejich písničky, dvakrát husí kůže ve chvíli, kdy soprány přejdou v Tajemství o oktávu výš, kdy Marek pouští na zem noty a jenom kýve rukama, kdy Švejdík zvedá klobouk a otáčí se na nás, protože všichni slyší, že tohle je prostě fantastický.

Tajemství

Návštěvy u pana Petra se ustálily na jeden krát za tři týdny. Myslím, že to pomáhá, i když jsou chvíle, kdy v sobě mám takovýho hnusu a zlý energii a závisti, že bych si dala nejraději na holou. Některej výkon holt stačí jen v určitým věku – a pak už ne. Pak už je z kola ven. Co s tím. Probereme to příští týden (Themen Neu/Aktuell).

Včera jsme byli s Luckou, který to s břichem sluší čím dál víc, Ondrou a Igorem na večeři v NOI. Zapomněli na nás, tak se nám revanšovali lahví vína. Igor: "Chcete mě? Ne? Tak ham." Nevyzní to vtipně, tady ani náhodou. Ale vtipný to bylo. Neumístíte kočku, tak ji pani Marta zblajzne. A proto vypadá tak dobře, jak jsme viděli na křtu Dobrých časů.

Běhám, bruslím, u kola jsem si nechala vyměnit vidlici.
Já běhám
Já bruslím
Já gryžem
Pitbull Terier.

Rydlo. Vrták. Slavík. Tohle nářadí, co před mým bytem staví metro, mě nepřestává fascinovat. Stejně jako skutečnost, že manžel se přijde do nemocnice za svým nemocným dítětem a ženou podívat až za tři dny a místo toho jede s milenkou na výlet.

Chystám se teď dvakrát do Dejvickýho, byla jsem v Rubínu na Federer – Nadal. S Ondřejem, kterej má potíže se včasným příchodem, prý to začíná léčit. S čím však potíže nemá, to je bejt chytrej, chytrej tak, že je to někdy hrozně těžký stíhat. A tak moje největší výhoda ten večer byla hezká růžová sukně. Druhý den jsem si pustila Trainspotting po šestnácti letech. Ad filmy: Diktátor docela ano, Le Havre taky docela ano, teď se těším na Urbanized.

Květen je měsíc narozenin, jen v Doubravánku he má v květnu Štěpán, Marek, ex Koto, ex Tomáš, Johanka a Bohdan, všechno se to slavilo ve Stromovce a v Cafe Lajka a ještě se to slavit bude V Lese (eh, ano, tam), upeču piškotovej dort podle receptu babičky, konečně to udělám přesně tak, jak se má, a budu doufat, že se mi to konečně podaří. Tam je vám takovejch úskalí; mouku jen jemně vmíchat, počkat, až všechno vychladne, aplikovat parní lázeň…

Dneska má narozeniny Igor a svátek má Ferdinand, Franz Ferdinand. Walk Away, těším se na RfP.

Vypadá to jako šapitó. Anebo horská dráha na Matějský. Rozestavěný pódium. Futuristická fotka od Václava Chocholy. Atomovej program v Severní Koreji.

Ve skutečnosti je to tramvajový žbrdlení na Barrandově. Lukáš s Verunkou mají malinkou Elu a s tou jsme dneska byli na procházce v Prokopáku. Ela je moc hezká, má spoustu vlasů a skoro pořád se směje.

Pozor, teď přijde moudro:
Život je hezkej, i když ho zarámujete do černý.

Kuchař Kittchen chodil se svou brašnou po kavárně Nová syntéza jako pán od posledních dnů Ježíše Krista. Všem, kteří přinesli na jeho dezertní party nějaký zákusek, dával vybrat drobný dárek. Flešku s deskou, igráčky z klipu a taky tam byla lahvička s nápisem štěstí. V lahvičce bylo trochu něčeho suchého, copak to je, nějaký čaj? Nene, povídá kuchař, to jsou usušené trny z růží, vlastnoručně jsem je otrhal. Jasně, že to chci, povídám já. Tak to je dobře, říká kuchař, tak trochu jsem si myslel, že by sis to mohla vzít ty, když máš ke štěstí takovou trnitou cestu.

Každej má takovou cestu, jakou si vyklestí, ale je fakt, že někdy vám to prostě zaroste před nosem. Teď se mám docela dobře a lahvička se štěstím stojí v práci na stole. Nechci ji ztratit z dohledu. I když je fakt, že v práci už teda žádný voňavý růže hledat nebudu, ani kdyby štrůdl na bábovce jezdil.

Btw, Kittchen naživo se mi líbí o dost víc než na desce. A v Nové syntéze je fantastickej zvuk, bylo by hezké udělat tam něco s Doubravánkem.

P.S. Trochu mě mrzí, že jak jsem doma neměla hladkou mouku, musela jsem do toho slavnostního koláče na dezert party nasypat polohrubou, takže zas tak skvělej ten koláč nebyl. Třeba oproti konkurenční bábovce.
P.S. no 2 Taky mám trochu strach, aby to nebylo jako s tou kytkou na Novajdině svatbě. Trochu jsem podváděla, chytila ji a co, svatba žádná. Do roka ani do pěti. Asociace: nevím, jestli to není proti bohům, brát si lahvičku se štěstím. Ale třeba není. Třeba je to tak, že štěstí přeje připraveným. Štěstí přeje těm, kteří nejsou líní a pečou dort, i když nemají hladkou mouku.

Když se mi podaří napustit vanu tak akorát teplou vodou, dost si lebedím. Ležím tam bez hnutí, pozoruju pěnu a snažim se zanořit tak, aby mi čouhalo třeba jenom koleno. Tekutá peřina, zdřímla bych si. Zrovna dnes, po běhu s deštěm a duhou. Od půlmaratonu se mi nedaří najít rytmus, brzo se zadejchám, běžím pomalu a nepohodlně, nejde mi to. Trochu to svádím na alergii, ale všechno na pyly shodit nemůžu, to je jasný.

It´s not war (just the end of love) vs. Now we hardly say hello (and feelings never show).
Je težký tohle nějak vybalancovat. Zrovna nedávno jsem cestou do práce zase neobstála. Pan Petr mi říká, že bych si měla víc věřit, jenomže věřte si, když střílíte pořád těsně vedle.

Věci teď tak nějak probíhájí kolem mě. Koukám na ně z okýnka ze zadního sedadla. Mám se docela dobře, vlastně moc dobře, když to srovnám s minulým půlrokem. Sice pořád číhám, kde se co vyjeví a taky srdce mi nedá nic zadarmo. Ale jde to. Jde to výrazně líp než dřív. Trochu míň se starám o věci okolo. Sobec? Možná, ale je to nutný. Taky mám docela krátký vlasy.

S Doubravánkem jsme o víkendu zažili dvě nové věci: 1) koncert s Orchestrem Bandini v La Fabrice. Publikum, který přišlo na jazzový muzikanty, se smálo našim deset let starejm vtipům, tleskalo, dokonce i výskalo. 2) koncert s Vladimírem Mertou v Malostranské Besedě. Poprvé jsme zpívali v Besedě, poprvé jsem tam byla v šatně. Legrace, jaký tam mají plakáty, třeba tu paní, co zpívá v Devítce. A sprostý vtipy o Honzovi Dědkovi. Ale dobrej koncert. A nakonec i tu Mertovi improvizaci jsme zvládli; zmačkali jsme noty a házeli je do publika. Věkový průměr našeho publika roste, u Neckáře na konci května dosáhne vrcholu a pak už to zase půjde jenom dolů.

Taky jsme byli na letním dvanáctikilometrovém výletě Slapy – Štěchovice. Od moře příjemně foukalo. Něco jako po stopách Vinnetoua, ten kaňon je vám nádhera. Svačili jsme na mole a domů nás dovezl přecpaný autotobus, ve kterém z horka zkolabovala paní. Dlouhatánskejch 36 minut; vzpomněla jsem si na ten dokument o statečných židovkách, který přežily koncentrák. Jedna vyprávěla, jak se při pochodu smrti v pěticích podpíraly; ta uprostřed vždycky spala a ostatní ji nesly, pak se prostřídaly.

Trochu to mate, jarní barvy, ale letní slunce. Nenamažete se krémem a pak jéé, co mě to bolí na zádech?

Tady jsme svačili. Voda byla jako doba ledová.

O filipojakubské noci jsme opékali na zahradě v Nebu-buřty (snědla jsem dva a dala bych si i třetí – proč to neděláme častěji?), ale domů jsme šli včas. Druhý den bylo v Praze spoustu turistů, přes Hrad jsem šla na výstavu do Montanelli, bylo to hezké, i když smutné. A pak jsme si s babičkou nakoupily každá na svůj balkon muškáty. Ten můj už je zase moc hezkej, barevnej.

Letní prima sezona?

Proužkovaná sukně je od Akari. Nejlepší! Už aby bylo léto.
Černá sukně od Koko. Hned zítra vyvenčím.
Taška od Lov B&D.
Odznáček od Pejzi z Popularu.
Modrá kočka s mašlí a náušnice jsou taky super, jenomže za boha si nemůžu vzpomenout, odkud. Ostuda. Ale bylo to hnedle v prvním patře.

No a tahle fantastická čelenka od Licoreese zůstane jenom na fotce, protože nevím, kam bych ji nosila, když do kabaretu moc nechodim.

Letošní Code:Mode byl po dlouhý době super.