Kuchař Kittchen chodil se svou brašnou po kavárně Nová syntéza jako pán od posledních dnů Ježíše Krista. Všem, kteří přinesli na jeho dezertní party nějaký zákusek, dával vybrat drobný dárek. Flešku s deskou, igráčky z klipu a taky tam byla lahvička s nápisem štěstí. V lahvičce bylo trochu něčeho suchého, copak to je, nějaký čaj? Nene, povídá kuchař, to jsou usušené trny z růží, vlastnoručně jsem je otrhal. Jasně, že to chci, povídám já. Tak to je dobře, říká kuchař, tak trochu jsem si myslel, že by sis to mohla vzít ty, když máš ke štěstí takovou trnitou cestu.
Každej má takovou cestu, jakou si vyklestí, ale je fakt, že někdy vám to prostě zaroste před nosem. Teď se mám docela dobře a lahvička se štěstím stojí v práci na stole. Nechci ji ztratit z dohledu. I když je fakt, že v práci už teda žádný voňavý růže hledat nebudu, ani kdyby štrůdl na bábovce jezdil.
Btw, Kittchen naživo se mi líbí o dost víc než na desce. A v Nové syntéze je fantastickej zvuk, bylo by hezké udělat tam něco s Doubravánkem.
P.S. Trochu mě mrzí, že jak jsem doma neměla hladkou mouku, musela jsem do toho slavnostního koláče na dezert party nasypat polohrubou, takže zas tak skvělej ten koláč nebyl. Třeba oproti konkurenční bábovce.
P.S. no 2 Taky mám trochu strach, aby to nebylo jako s tou kytkou na Novajdině svatbě. Trochu jsem podváděla, chytila ji a co, svatba žádná. Do roka ani do pěti. Asociace: nevím, jestli to není proti bohům, brát si lahvičku se štěstím. Ale třeba není. Třeba je to tak, že štěstí přeje připraveným. Štěstí přeje těm, kteří nejsou líní a pečou dort, i když nemají hladkou mouku.