Když se mi podaří napustit vanu tak akorát teplou vodou, dost si lebedím. Ležím tam bez hnutí, pozoruju pěnu a snažim se zanořit tak, aby mi čouhalo třeba jenom koleno. Tekutá peřina, zdřímla bych si. Zrovna dnes, po běhu s deštěm a duhou. Od půlmaratonu se mi nedaří najít rytmus, brzo se zadejchám, běžím pomalu a nepohodlně, nejde mi to. Trochu to svádím na alergii, ale všechno na pyly shodit nemůžu, to je jasný.
It´s not war (just the end of love) vs. Now we hardly say hello (and feelings never show).
Je težký tohle nějak vybalancovat. Zrovna nedávno jsem cestou do práce zase neobstála. Pan Petr mi říká, že bych si měla víc věřit, jenomže věřte si, když střílíte pořád těsně vedle.
Věci teď tak nějak probíhájí kolem mě. Koukám na ně z okýnka ze zadního sedadla. Mám se docela dobře, vlastně moc dobře, když to srovnám s minulým půlrokem. Sice pořád číhám, kde se co vyjeví a taky srdce mi nedá nic zadarmo. Ale jde to. Jde to výrazně líp než dřív. Trochu míň se starám o věci okolo. Sobec? Možná, ale je to nutný. Taky mám docela krátký vlasy.
S Doubravánkem jsme o víkendu zažili dvě nové věci: 1) koncert s Orchestrem Bandini v La Fabrice. Publikum, který přišlo na jazzový muzikanty, se smálo našim deset let starejm vtipům, tleskalo, dokonce i výskalo. 2) koncert s Vladimírem Mertou v Malostranské Besedě. Poprvé jsme zpívali v Besedě, poprvé jsem tam byla v šatně. Legrace, jaký tam mají plakáty, třeba tu paní, co zpívá v Devítce. A sprostý vtipy o Honzovi Dědkovi. Ale dobrej koncert. A nakonec i tu Mertovi improvizaci jsme zvládli; zmačkali jsme noty a házeli je do publika. Věkový průměr našeho publika roste, u Neckáře na konci května dosáhne vrcholu a pak už to zase půjde jenom dolů.
Taky jsme byli na letním dvanáctikilometrovém výletě Slapy – Štěchovice. Od moře příjemně foukalo. Něco jako po stopách Vinnetoua, ten kaňon je vám nádhera. Svačili jsme na mole a domů nás dovezl přecpaný autotobus, ve kterém z horka zkolabovala paní. Dlouhatánskejch 36 minut; vzpomněla jsem si na ten dokument o statečných židovkách, který přežily koncentrák. Jedna vyprávěla, jak se při pochodu smrti v pěticích podpíraly; ta uprostřed vždycky spala a ostatní ji nesly, pak se prostřídaly.
Trochu to mate, jarní barvy, ale letní slunce. Nenamažete se krémem a pak jéé, co mě to bolí na zádech?
Tady jsme svačili. Voda byla jako doba ledová.
O filipojakubské noci jsme opékali na zahradě v Nebu-buřty (snědla jsem dva a dala bych si i třetí – proč to neděláme častěji?), ale domů jsme šli včas. Druhý den bylo v Praze spoustu turistů, přes Hrad jsem šla na výstavu do Montanelli, bylo to hezké, i když smutné. A pak jsme si s babičkou nakoupily každá na svůj balkon muškáty. Ten můj už je zase moc hezkej, barevnej.
Letní prima sezona?
moc hezky napsáno. Akorát ten Merta je nějak divně vyskloňovanej (no jo, učitelka)
Pančelko, to je překlep. Nedávejte mi dvojku,prosím,si topříště opravím.