Archiv rubriky: Small talk

Poprvé jsem byla na opeře. S Bárou na Puciniho Bohémě. Kolem spousta cizinců a služba u čtecího zařízení měla ke konci asi párty. My jsme si ji udělaly o přestávce, Bára snědla dva chlebíčky a obě jsme vypily skleničku šampusu, tak to o přestávce na opeře prý chodí. Ale bylo to nečekaně super, hezký nastudování Ondřeje Havelky, moc pěkný kulisy a zábavně naivní libreto.

Poprvé jsem dávala dohromady honorářový výkaz pro mé externisty. K tomu lze dodat jen to, že pořád neumím excel.

Poprvé jsem dochodila kurz jógy. Pejzi je dobrá paní učitelka a kurz mi přinesl řadu dobrých tipů na protažení zad. Dnes jsem si např. dávala pozor na postoj, když jsem provozovala stretching po běhání v Roztokách. (Mimochodem vynikající běh, jaký už dlouho nepamatuju).

Poprvé jsem jela na výlet do Hamburgu, další položka z travel-wishlistu odškrtnutá. Němci jsou megakatolíci, takže velikonoční neděli i pondělí byly, ehm, mrtvé, to ale vůbec nevadilo, protože Hamburk je město, který žije, a z toho jsem tedy byla zcela nadšená; hlavně ve čtvrti, kde jsem bydlela, v St. Pauli, je jedna kavárna vedle druhý, sedí se venku, dlouho se snídá až obědvá a večer už se zase pije pivo a víno a pak se jede domů na kole nebo na Vespě. Plus všechno jarně/Velikonočně vyzdobený, na stolcích kytky, počasí pěkný, dass mag ich sehr.

Poprvé jsem vyrobila remix. Kittchen chystal desku remixů, a tak jsem si jednou večer po zprávách sedla k magix makeru, osekala maso z krásný písničky Bouřka a když odbyla třetí ráno, remix byl hotový. Teď je součástí krásný desky Echo, stáhnout zadarmo si ji můžete tady.

Poprvé jsem byla na Robbie Williamsovi. Koncert nebyl takový jako loni v sronu v kině Oko, byl swingový a tudíž nehitový, ale to mi zas tolik nevadilo. R. je dobRý williams.

Poprvé se chystám na maraton a jsem z toho dost nesvá.

Objevuju filmy Alaina Resnaise*, během týdne jsem viděla čtyři. Je to radost.

* Co mají společnýho Resnais, Ray Bradbury a Neil Armstrong? Myslela jsem si, že všichni umřeli zhruba ve stejný době jako Jakub Arbes. (Přeháním, ale ne moc).

V činžáku, kde má táta aťas a kam mu občas chodím zalívat kytky, je mi vždycky trochu ouzko. Pořád nějaký cedule „zamykejte, byl zde vyrušen zloděj“, výtah jako nudle, nahoře strašidelný plechový dveře.

Dneska se stala zvláštní věc. Jak scházím z podkroví dolů, všimnu si, že v jedněch dveřích jsou klíče v zámku zvenku. Hlavou mi bleskl film Krásno, kterej jsem viděla nedávno a v kde hrajou klíče v zámku trochu strašidelnou roli. Tak se vracím o pár schodů zpátky a zvoním, abych rodinu na klíče upozornila. Zvoním jen jednou, protože dvakrát mi to přijde moc naléhavý a taky familiérní. Navíc se to dost rozléhá. Nemocniční ticho vs. bytovej zvonek, znáte to.

A nic.

Asi jsem tam měla rovnou vlézt.
Tak ještě chvíli okouním a natahuju uši, jestlipak vevnitř někdo našlapuje ke kukátku, vidí skrz něj cizí holku a říká si co ta tady chce? Od jehovistů? Od vysavačů na páru? Od falešný teplárenský? Tak se otočím a jdu pryč. Na parapetu o půl patra níž sedí místo kytky panenka s velkejma očima a rokokovejma šatama, vždyť říkám, divný dům.

jako z klipu