PF 2013
Archiv rubriky: Small talk
Pracovní sobota
Teď si můžou klidně přijít.
Průkazky mluví
a čas běží. Pomalinku, táhne se to jako med, ani to neoblíznete a už je vám 32. Těším se na ten rok, a ne že to zas bude ode zdi ke zdi.
Kdybych nejela do Londýna, vlastně ani nevím, že ty narozeniny mám. Připadly na neděli. Oslava v práci (u nás se pořád něco slaví a taky se tam pořád pije víno) – už podruhý za sebou ji nechci, takže žádný vyvolávání. Doma jsem už dřív dostala rakev na auto, protože se v březnu chystám na velký hory do Francie (poprvé, jupí). S kamarádama to chci slavit zas až příště, doufám, že všichni přijdou v přestrojení za Ježíše.
Ale v Londýně to bylo s holkama samo sebou super, fantastická procházka podél Butler´s Wharf, večeře v japonský restauraci a víno ze Sainsbury´s. Hezký čtyři dny, i když míň intenzivní něž v létě.
Šaty přišly
a já jsem se uklidnila.
Takový hezký šaty s ptákem a taky bezva mikinu (nikdy před tím jsem si žádnou mikinu nekoupila, protože se mi zdá, že ve většině mikin vypadají holky tak trochu ušmudlaně) mají v beaux, což je pěkná tuzemská multiznačka, se kterou mě seznámila milá slečna prodavačka z Kuráže, když na mě cvičně věšela celej obchod, aby věděla, co může nabízet, ehm, nekonfekčním postavám.
Má doména
Už je to dýl.
Inspirována sobotou na horách, sedla jsem si večer ke stolu, že si budu kreslit a při té příležistosti provedu každoroční údržbu hlavy (= vypnu na autopilota). Nápad na obrázek jsem měla, ale nešlo mi to. I tu jsem před sebou zmerčila lahvičku laku na nehty a za půl hodiny jsem namísto zamýšlenýho obrázku dodělávala syrovou kresbu na letošní PF. „Skvělý, to je přesně, jak vznikají nápady. Když se člověk pohrouží do křesla a vymejšlí, tak nic, ale když povolí a normálně funguje, oni přiskočí,“ říká mi pak táta.
(Není to tak i v životě?)
(V životě to vůbec takhle nebývá, ledňáček je ptáček, který nezpívá.)
http://www.youtube.com/watch?v=CPdz1_KSdd4
Na tom večeru bylo ale nejlepší úplně něco jinýho. Konečně jsem si pustila krásnou dvojdesku Vladimíra Merty Struny ve větru, co mám půjčenou od Marka; dva roky staré dvojCD, čtyřicet zhudebněných básniček od Hory, Seiferta, Ortena a dalších.
K Mertovi se dostávám postupně až teď, co jsme s ním zpívali. Vyrůstala jsem na jiný folkový větvi, Plíhal, Redl, Merta mi byl vždycky trošku země vzdálená. Proč, vlastně? říkám se teď, asi že ho nikdo neuměl pořádně zahrát. A tak Struny ve větru hrály, čistá hlava, stoprocentní klid, kreslím si to svoje péefko a těším se na desítku, to je Má bohéma. Jedna ze tří, kterou jsme zpívali na koncertech, nádhernej nostalgicko-dada text od Rimbauda v překladu Nezvala.
Sedím, kreslím, přemýšlím a říkám si, že je docela blbý, že od tý doby, co pracuju v kanceláři s ajťákama, mi při tý poetický písničce namísto „má bohéma“ automaticky naskakuje „má doména“.
S naší vrchní doménou jsem dnes absolvovala milou cestu na Staroměstskou. Stojíme na eskalátorech na Míráku, povídáme něco o novém YouRadiu a najednou nás těsně za sebou minou dvě osoby s červenými šálami. Ahoj, říká L. té první. Ahoj, říkám já té druhé. To byl bratranec mojí ženy, vysvětluje L. A kdo byl ten druhej? To byla moje láska, říkám já. Jako kdybych ten popel ze sežehnutýho srdce neměla dávno pohřbenej.
Nojo, věci se dějou a winner takes it all.