O cinknutí mikrovlnky

Angličani se hróóózně moc ochuzujou o zážitky z vaření.Když mi bylo patnáct, snídala jsem při návštěvě Londýna chleba s odporně slaným máslem. V Muzeu čaje a kávy nám k čaji a kávě naservírovali odporně slaný sladký zákusek. Máslo i zákusky mám ráda, říkala jsem si před odjezdem do Lufbra. Budou zase tak slané? A co jinak? Naučili se už Angláni vařit? Naštěstí, vařit jsem se naučila já. A Angláni aspoň udělali kompromis v podobě obyč másla a sladkých zákusků. Z místních, klasických, celoevropských surovin z nejlevnějšího obchoďáku (pórek, brambory, špenát, rajčata, brokolice, kuře, ryba, těstoviny, smetana atd.) si vařím jako doma, je mi dobře a kdybych se nevrátila ke zlozvyku čokoládových tyčinek, možná že bych i…ale, to nechám raději být. Co vím ale zcela jistě, je to, že nepodlehnu dlouhým regálům plným vaniček s rozličným obsahem, který má však společného jmenovatele: frozen. Všechny možné rybí prsty v nedobré strouhance, bachraté hranolky, přeslazené knedlíky, pizzy s okrajem tlustým jako pneumatika od kola Favorit, koláčky přetékající z košíčku a další "dobroty". Vzít, ohřát v troubě, strčit do pusy a být o dvě kila těžší. Tak tady jedí zřejmě všichni, soudě podle figur. Zcela určitě se tak stravují mí dva britští spolubydlící. Zejména Adam, student ekonomie. Protože bydlím hned vedle kuchyně, mám o tom docela přehled. Adam, ač kluk hubený, má v mrazáku plno vaniček s nejrůznějšími nápisy a daty expirace. Každý večer či noc přijde do kuchyně, zašmátrá v mrazáku – a on i já čekáme (on neví, že já čekám). Do pěti minut to vždycky přijde. Cink. Hotovo. A jde se jíst. V hlavě se mi jako klinická smrt přehraje ten krásný proces vaření. Krájení cibule, slzy, jíška, vůně zeleniny, ochutnávání, kořenění. Jak se o TOHLE může někdo dobrovolně připravit? Cinknutí mikrovlnky je pro mě symbol anglického kulinářského barbarství, symbol zbytečného spěchu, symbol kuchyně, která peče na radost z jídla.