O učení

Učení není žádná legrace. Hlavně, že je všude pořádek.Taky máte doma nejvíc uklizeno v době, kdy byste se měli učit – nebo prostě dělat něco pořádného? Znám se, a proto obyčejně chodím studovat do Klementina, do té oázy spících mediků. Není to proto, že bych byla nějak zvlášť vysazená na spánek nebo omšelé lavice s vymezeným prostorem zhruba metr na osobu. Ani tam z plezíru neuklízím chomáče prachu. Jen prostě vím, že v místě tomu určeném udělám víc práce než doma. Tam na mě totiž číhá spousta podnětů a "hraček", k nimž se těm s křehkou vůlí velice jednoduše utíká. Tady v Lboro sice nemám ani podněty (tedy když pominu již třetí noc trvající ohňostroje a rány dělbuchů – to je podnět třeba k trestnému činu), ani hračky. Bylo by zcela vyhráno, kdybych tu neměla internet. Jak jednoduché je pak od eseje na téma Domov přeskočit na informaci, že Milan Baroš ve svém prvním zápase po doléčení zraněné achilovky svému zaměstnavateli Aston Ville příliš nepomohl. Přeci nemůžu NEVĚDĚT, co dělá teta Regina v civilu. Nechtěla jsem si už nějakou dobu poslechnout ukázky z nového CD skupiny Madfinger? Jo, teď, při psaní eseje, bych to mohla udělat, to je ta správná chvíle. Kdy nám jede vlak na příští výlet za týden? A jak se má moje bývalé gymnázium? Další a další absurdní nápady přicházejí. Je dost pravděpodobné, že se za chvíli začnu zajímat třeba o chov nutrií a ocelové konstrukce. Tedy alespoň po dobu plnění úkolů do školy.